Proč neumím přijímat dárky

Začnu otázkou. Už jste zkusili Neurol?
Doporučuje ho 9 z 10 psychiatrů a dokonce ho umí i předepsat už na první schůzce. A oni nejlépe vědí, jak nás dostat do pohody. Jsou to prostě hodný lidi, ne?
Neurol je prostě dobrota, šmakec a všelék na deprese a úzkosti, a já ho doporučuji jednou aplikovat, ale fakt jen JEDNOU.

Zkusil jsem ho poprvé v roce 2016, v době opravdu velké úzkosti, kdy jsem nemohl vydržet sám se sebou a nemohl jsem ani spát. Hlava mi stále jela, jak udržím podnikání, které zrovna nekvetlo. Když mě viděla má přítelkyně, tak mi ho sehnala a já si ho vzal, přestože vevnitř jsem měl pocit dalšího selhání, že tohle nezvládnu. Mimochodem, strach ze selhání je můj velký problém, ale o tom někdy jindy.

Takže Neurol do pusinky, zapít vodičkou a jedééém

No, co vám mám povídat, zabral asi za půl hodiny. Úzkost a deprese byla pryč. Seděl jsem na gauči a koukal s radostí na Ordinaci v Růžové zahradě díl 1856, nebo jaký to byl díl, a vše mi bylo jedno…
Fakt mě to tenkrát pomohlo, ale bylo to jen oddálení, protože se to vrátilo… Ne hned, ale vrátilo.

AHA moment

Co je aha moment nejspíš víte. Prostě vám najednou něco dojde a rozsvítí se vám… No a mě po Neurolu takovýhle AHA moment přišel.

Jsem prostě dost silný, abych to zvládl, a rozhodně nechci skončit na antidepresivách. Prostě si poradím a hotovo.

Začal jsem řešit, co s tím?
Stále se mi dějí divné věci, které ve svém životě kuwa nechci, tak proč? Jak to v tom vesmíru funguje, přišla mi do cesty stará kamarádka Irena (teď myslím spíš kamarádku z mladí, protože stará, to by se mohla urazit), která se zabývala regresí a kineziologií (nepleťte si s kynologií, nebylo to o psech a taky jsme nic netejpovali).
Byl jsem u ní na třech sezeních. Otevřela mi mou první 13. komnatu a to vzorec „Proč neumím přijímat dárky“ a nakopla mě na mou cestu.
Děkuji Iren a líbám.

Moje první negativní vzpomínka a vzorec

Celý život jsem neuměl přijímat dárky. Když mi někdo něco dával, měl jsme z toho vlastně špatný pocit. Neuměl jsem se tvářit šťastně. Radování a děkování bylo velký problém. Neuměl jsem to a utíkal jsem z toho.

Na jedné z regresí u Iren jsem se dostal ke vzpomínce z roku 1976, to mi bylo 6 let. Kdo by to byl řekl, koukal jsem jako puk, jak to ze mě najednou vytáhla.
Celá rodina slavila Vánoce u babičky v Pardubicích a já pod stromečkem našel krásnou, tmavě modrou a hlavně velkou formuli plnou lesklých doplňků. Ó, jak ta na mě zářila a já zářil s ní. Ještě teď cítím tu radost. Ostatní dárky mě nezajímaly, jen ta formule. Je nejlepší a nejkrásnější a Ježíšku děkuji, děkuji, děkuji.

Problém byl, že se líbila i mé tříleté sestře a moc jí chtěla, ale já ji nechtěl dát z ruky. Po 15minutovém řevu sestry mi jí nervozní táta vytrhl z rukou a mou milovanou formuli dal sestře. Vím, že táta to nemyslel špatně a nejspíš měl jen plné zuby toho řevu na Štědrý večer, nicméně zde vznikl můj vzorec.

NETĚŠ SE NA DÁRKY, PROTOŽE TI JE MŮŽOU VZÍT!

Když se mi tahle vzpomínka zjevila na regresi, tak má první cesta vedla k mámě, kde jsem vytáhl stará alba a začal listovat. Co jsem našel?
Mrkněte na archivní fotku z roku 1976, můj smutný a zhrzený pohled na formuli…

Takže tohle byl začátek mé cesty, která nemá cíl, protože právě ta cesta mě začala bavit víc, než to, co bude na konci.

Ptáte se, jak jsem vyřešil přijímání dárků?

Jsem už velký kluk, je mi 49 let, takže jsem to objevil, přijmul a teď to chce už jen cvičit, cvičit a cvičit a přijímat. Kdybyste mi tedy někdo chtěl dát dárek, vězte, že mě vlastně pomáháte změnit vzorec z dětství.
Pro zasílání dárků mi napište na e-mail a já pošlu adresu 🤗

Tomáš, co už dárky lépe přijímá 🙂