V tomto článku se vracím zpátky k řeckým archetypům a mýtům, které k nám promlouvají už tisíce let a vlastně popisují to, co se děje i dnes (a tady na tý točně jsem jim to říkal…. Ale je to marný, je to marný, jeto marný).

Ano, znám kolem sebe pár lidí, co si prostě nemohou pomoci…
Viděj nespravedlnost a ozvou se.
Viděj blbost a řeknou to.
Viděj možnost něco zlepšit a jdou do toho, i když moc dobře vědí, že za to nejspíš dostanou přes držku.

A Řekové pro tenhle typ člověka měli jméno. Prometheus!!!

Kdo byl Prométheus?

Prométheus byl Titán, příslušník staré generace bohů, která vládla světu dávno předtím, než se na scéně objevil Zeus se svými sourozenci. Jenže pak přišla Titanomachie, válka mezi Titány a Bohy, dalo by se říct s trochou nadhledu, že to byla válka mezi starým a novým řádem.

Většina Titánů stála za Kronem, vládcem starého světa a Diovým otcem. Prométheus se ale rozhodl jinak. Viděl, kam se svět ubírá, a postavil se na stranu Dia. Pomohl Olympanům zvítězit a starý řád padl.

Člověk by řekl… pohádky je konec a jestli neumřeli, žijí spokojeně až dodnes.

Jenže Prométheus nebyl zrovna týpek, který by po vítězství poslušně stál v řadě, držel hubu a tleskal novému šéfovi. Neválčil za Dia proto, aby získal trafiku na Olympu a zbytek života si válel šunky. Postavil se na jeho stranu, protože věřil, že změna je potřeba.

A právě v tom bývá problém všech revolucí (ty dnešní nevyjímaje).

Když bojuješ proti starému tyranovi, jsi davy opěvovaný hrdina.
Když začneš upozorňovat, že i ten nový vládce dělá chyby, staneš se nepohodlným (a na sockách dostaneš čočku).
A Prométheus, jako správnej rebel, byl nepohodlný prudič od chvíle, kdy na bojišti sedl poslední prach.
Měl jednu vlastnost, kterou mocní lidé nikdy neměli rádi.

Svobodně přemýšlel a chtěl pomáhat.

Dnes to zní jako pár plamínků, na kterých si uděláš v neděli maso na grilu, ale tenkrát to byla technologie. Nezávislost. Energie. Síla. Ochrana před predátory.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že Prométheus by dnes všem lidem zadara zpřístupnil internet, vzdělání, elektřinu a řekl:

„Tady to máte. Používejte to. Přemýšlejte. Tvořte. Nenechte si namluvit, že to nezvládnete.“

A právě v tu chvíli Diovi došla trpělivost.
My už totiž víme, že moc bývá nejspokojenější tehdy, když ji nikdo nezpochybňuje.
Zeus tedy nechal Prométhea přikovat ke skalám vysoko v Kavkazu. Každý den k němu přilétal obrovský orel Ethón a zaživa mu vyklovával játra. Přes noc mu dorostla a druhý den všechno začalo znovu.

Když se na ten příběh podívám dnešní optikou, zjistím, že vlastně není ani tak o Diovi, ani o Prométheovi a možná dokonce ani o tom zlým a hladovým orlovi.

Příběh Prométhea promlouvá k nám všem.

Protože ten orel se ve skutečnosti nevrací jen na Kavkaz. Vrací se každej den. Jen už nevypadá jako obrovský dravec s rozpětím křídel přes půl hory.

• Někdy má podobu šéfa, kterej ti vysvětlí, proč tvůj nápad je úplně k hovnu.
• Někdy připomíná člověka, který se ti vysměje, když chceš něco změnit.
• Někdy je to partner, kterej ti tvrdí, že bez něj stejně nic nezvládneš.
• A někdy bydlí přímo ve tvé hlavě a od rána do večera ti našeptává, že na to nemáš, že jsi se měl rozhodnout jinak. Co si o tobě budou ostatní myslet a že tě nikdy nepřijmou.
  
  A stejně jako v tom mýtu se ten strach vrací pořád dokola. Druhý den znovu. A další den taky.

Proč ten příběh přežil tisíce let?

Jeden by řekl, že Řekové byli ujetý masochisti, co milovali drastické tresty, já spíš vidím, že kurva dobře rozuměli lidské povaze. Pochopili, že největší zkouškou člověka nebývá jedna velká rána osudu, ale je to nekonečná série malých ran a selhání, které přicházejí znovu a znovu. Doslova každej den tě něco může sejmout a prověřit!

Já už třeba dlouhá léta neříkám: „Tohle mám vyřešený“, protože pak přijde zkouška…

A na Prométheovi je fascinující jedna věc.

On se nikdy nevzdal, i když byl potrestán. Nezačal škemrat a prosit. Nezačal lézt Diovi do prdele a hledat způsoby, jak se z toho vyvlíknout.

Ani neřekl:

„Hele sorry, spletl jsem se. Fakt jsem ten oheň dávat neměl.“

Prostě vydržel a pamatujeme si ho dodnes. Ne jako Titána nebo boha.

Ale jako symbol člověka, který odmítl zradit to, čemu věřil.

Mocný Zeus nakonec nevyhrál, protože po letech přišel hrdina Hérakles (mimochodem Diův levoboček), Prométhea osvobodil a celý příběh skončil trochu jinak, než si Hromovládce představoval. Prostě k nasrání!

Prométhea potkáváme dodnes.

V lidech, kteří se odmítnou smířit s tím, že něco nejde. V těch, kteří se ozvou, když ostatní mlčí. V těch, kteří jsou ochotni zaplatit určitou cenu za vlastní svobodu nebo za něco, co považují za správné.
Kdybych měl označit nějakou celebritu, tak podle mě Prométhea má v sobě Elon Musk, Julian Assange, nebo měli Václav Havel, Steve Jobs, Nikola Tesla, Galilel Galilei,

Ještě je potřeba říct, že Prométheus není ten, kdo má vždycky pravdu. Je to ten, kdo se odváží přinést nový oheň v podobě myšlenky, nápadu, objevu, která pokaždé rozdělí společnost…
A společnost téměř pokaždé reaguje stejně.

• Nejdřív se mu vysměje a má ho za magora.
• Pak ho potrestá nebo rovnou zabije.
• A nakonec začne používat právě ten oheň, který přinesl.

Pro mě je to hluboký příběh o víře v sebe a v to, čemu věříš. Možná proto k nám promlouvá i po několika tisících letech. Protože otázka, před kterou stál Prométheus, nezmizela. Jen dnes vypadá trochu jinak.

• Kolik pohodlí jsme ochotni obětovat za život, který nám dává smysl?
• Kolik jistoty desetinásobku za svobodu?
• Kolik přátel jsme ochotni ztratit, když začneme říkat pravdu?
• Kolik peněz jsme ochotni obětovat, abychom nemuseli dělat práci, která nás ničí?
• Kolik falešného souhlasu jsme ochotni vyměnit za upřímnost?

A kolik vlastních „vyklovaných jater“ jsme ochotni snést za cestu, které skutečně věříme?

Polož si otázku:
KOLIK?

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík ?, tam se máš smát a tam, kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.