Když je ti nějak smutno

Je smutek kamarád?

Samota, byla minule, a teď tu máme něco o smutku, o který nikdo moc nestojí. Bejt smutnej nikdo nechce.
Smutku se každej brání, odmítá ho, zahání ho klidně afirmačníma vidlema, jak bratři Husiti a vůbec si neuvědomí, že je součástí života.
Mám pocit, že to poslední dobou opakuju furt dokola jak blázen. Tenhle svět je duální a tak když se raduješ, musíš občas i bejt smutnej. Střídá se to, jak na housenkové dráze, zpívá Jarek z kraje razoviteho!

Anebo se zkuste neradovat a třeba to vyjde, nebudete ani smutný, ale to bude dost nuda, ne?

Já, ale nechci bejt smutnej, život má být přeci zábava. Takže dost. Udělal jsem rozhodnutí, už nikdy nebudu smutnej!

Smutek je pro nás špatnej společník. Nevítáme ho s otevřenou náručí a nezpíváme Hosana, vítej bratře. Smutek musí bejt z toho smutnej, chudák malej, když ho takhle stále vyháníme.

---

Ach, ta hluboká údolí smutku

Takový ty obyčejný smutky řešit nebudeme, ty většinou trochu zasmrdí, zavlhnou oči, fňukneme si a pak odejdou. Něčím se nakopnem, nějakej panáček, lajnička a už to sviští na kluzišti. Pohoda, džes a my zase v frčíme dál.
Jenže jsou tu i velký smutky a to už není taková pohůdka s cimbálovkou a dobrým moravským vínem (nemyslím to pro Pražáky).
To už chce trochu odvahy, protože většina z nás na smutnej život není stavěná. Navíc když si v něm frčíš delší dobu, může stát, že se smutek stane tvým životním postojem a návykem. To jsou pak smutný psí voči, kam se podíváš. Všichni se ptají, co ti je, co se stalo a najednou v tom smutným postoji najdeš zajímavej zdroj pozornosti. Jo na chudáčka a jedeme po energetickým tobogánu Oběti.

Ano, ztráta čehokoli, na co jsme si zvykli, je nepříjemná, ale je to součást života. Ano, opakuji se, jak Bureš, je to kampaň totiž!

Začneme žít v neustále lítosti, truchlíme a deprese je denním chlebem, všechno je špatně a špatně dopadne. Proč zrovna mě, se tohle v životě děje. Procházíme údolím smutku a někdy to může být posraně dlouhej Grand Kaňon, kde nevidíš konec.

Zkus si vzpomenout při rozchodu, co pro tebe znamenala ztráta partnera? Nebyl tam pocit, že už nikdy lepší nebude a že jste přišli lásku samotnou?

Sám si vzpomínám, jak jsem po každém rozchodu žil v domnění, že tohle byla ta pravá a lepší už nenajdu a zůstanu navždy sám.

---

Smrt se na tebe směje!

Z kterýho filmu je tato hláška, kdo to ví?

Smrt je definitivní! Když ti zemře táta, tak víš, že už s ním nikdy nepůjdeš na pivo a neřekneš mu, jak ho máš rád. Sice si se na to připravoval posledních 20 let a furt na to nějak nebyl čas a nálada. S tím se fakt blbě vyrovnává.

Dlouho jsem měl trauma ze smrti milovaného dědy Vaška.
Umřel, když mi bylo 6 let, takže si ho moc nepamatuji, ale pamatuji si ten pocit, který jsem s ním měl. Byl na mě hodnej, tahal po mě hradech, muzeích a dával mi pozornost. Bylo mi s ním dobře.

Když umřel, tak jsem byl hrozně smutnej, ale ne proto, že odešel, ale slíbil mi elektrické vláčky a já měl jsem strach, že je nedostanu.
Nakonec jsem je dostal a já se nenáviděl za ten pocit smutku, že je nedostanu. Trvalo mi dlouho, než jsem si odpustil.

Pro někoho je silnej smutek i ztráta milované práce. Tak tě bavila, trávil si v ní hodiny přesčasů, víkendy a teď tě vyhodili, jak prašivýho psa!
V první chvíli, přijde pocit, že ztráty smyslu života. Všem nám v té chvíli v hlavě běží PROČ? Proč zrovna mě se to muselo stát. Já nechci …..

Ano, je to kurva těžký, ale zkus si uvědomit, než půjdeš skočit z mostu, že smysl života, je život sám!

Není potřeba utíkat, ale poznat ho a zůstat tam. Smutek je očistnej proces, je to výdech. Plačte, plačte a plačte víc, slzy jsou prvním dobrým signálem, že se to zlepšuje.

Vlastní smutek je důležitou lidskou zkušeností, která bolí a není úplně jednoduché jím projít. Když je někdo smutný v naší blízkosti, tak si hned vzpomeneme na vlastní smutnění a snažíme se pomoci, protože ty emoce moc dobře známe. Říkáme jim soucit a stejně, jak ho máme k blízkým, měli bychom ho mít k sobě. Soucit k jinému nám paradoxně jde mnohem lépe, než soucit k sobě samému.
A právě soucit je jedna z věcí, která z nás dělá dobré lidi.

---

Zdroj smutku

Zdroj smutku vychází z naší mysli, která se ztotožňuje s tím, že štěstí a radost je někde venku a musíme je neustále hledat.

A kdy přijde smutek?
Vždy, když něco venku ztrácíme. Může to být nějaká blbůstka, třeba blbý počasí na dovolený anebo něco vostřejšího, jako je smrt domácího mazlíčka.
Může to být cokoli, co je vnímané jako důležité a má to pro nás cenu.

Ta naše chytrá hlavička, totiž přikládá určitým životním podmínkám, situacím, předmětům, lidem a jejich vlastnostem určitou cenu podle vlastního žebříčku hodnot. Může to být cokoli k čemu jsme si vybudovali citový vztah, na čem lpíme a čemu říkáme MOJE.
Moje žena, moje auto, můj dům, moje knížka, moje závislost, moje….
Podle síly toho MOJE posuzujeme jeho hodnotu a následná ztráta, pak vyvolává pocity smutku odpovídající právě této hodnotě.

Vzpomínám, jak moc jsem se mu vyhýbal sám. Jak jsem odmítal smutek, jak jsem nechtěl přiznat, že mi je smutno a raději jsem ho zlehčoval, utíkal od toho a zapíral slzy. Já jsem si dlouhá léta nedovolil smutnit, ale vůbec!

Jenže právě popírání smutku je způsob, jak se z toho opravdu časem posrat!

Co se smutkem?

• Je potřeba smutek přijmout, odevzdat se, tedy přestat ho popírat a přesvědčovat se o tom, že neexistuje. Uvědomte si, že veškerá bolest vzniká díky odporu k situaci anebo ztrátě, která tě postihla.
• Smutek, respektive bolestné emoce přicházejí ve vlnách a tím, že se jim podvolíme, nevytváříme odpor a dovolíme si i plakat, dochází ke snížení intenzity bolesti.
• Musíme být ochotni tyto bolestivé emoce snášet a pozorovat je, aniž bychom je řešili a utíkali z nich. Pokud to dáme, tak smutek zeslábne a odejde.

---

Smutek je z určitého pohledu dar

Jak jsem psal, tak smutek vzniká při ztrátě, a pokud k ní dojde bez naší vůle, přichází strach. Strach ze ztráty kontroly. Najednou přijdeme o něco, co bylo součástí našich životů, o něco, co bylo kurva MOJE!

Naše Ego je prostě vytuněnej mazlík, které si rádo přivlastňuje cokoli. Může to být pravda, přesvědčení, partner, rodiče, auto, barák, titul, peníze, pohodlí, zábava, oblíbenost nebo zájem dětí.

Když můj syn přestal mít chuť se mnou trávit čas, byl jsem z toho smutnej a trvalo mi to pár měsíců, než jsem ten smutek pustil.

No, když Egu někdo něco vezme přijde smutek, jenže, co když právě tato ztráta je vlastně požehnání.
Co když ten partner, co odešel jen uvolnil místo lepšímu?
Najednou se budeš muset přiznat, že láska není spojená z jedním partnerem, že peníze ti nemusí přinést do života štěstí. Přizpůsobíš se novým podmínkám a změníš úhel pohledu a třeba i žebříček hodnot.

Ztráta a smutek z ní, jsou po čase paradoxně osvobození a nalezení nových cest, rozhodnutí a možností. To odevzdání se proudu života je vlastně osvobození!

Tak se nebojte být občas smutní, je to přirozené a dovolte si plakat a zůstat v tom smutnění nějakou chvilku.
Já totiž vím, že pokud budeš chtít, tak smutek přejde a nakonec přinese něco NOVÉHO…..

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.