Můj Táta a vzpomínky

Jste si jistí, že to, co si pamatujete, je pravda a budete za ní bojovat a dáte za určitou vzpomínku ruku do ohně?
Nedělejte to! Vzpomínky jsou fakt velké lhářky a díky našemu famóznímu mozku si je dokážeme pěkně upravit podle toho, jak se nám to hodí.

Vzpomínky na mého Tátu

Většinu svého dospělého života jsem měl pocit, že mě táta neměl rád, za všechno mě trestal, nadával, mlátil mě a nic se mnou nedělal. V mých vzpomínkách bylo uložena moc parádní věta, která se mnou šla celý život:

Jsi lempl, kazisvět a na co sáhneš, tak zničíš.
(Nepřipomíná vám to něco?)

Takže má obranná reakce na sebe nedala dlouho čekat, přeci nebudu mít rád někoho, kdo nemá rád mě, že?

Další důležitá věc v mém dětství, bylo narození mé sestry. Najednou jsem jako tříletý přišel o pozornost, narodila se totiž tatínkova holčička a syndrom prvorozeného ve mě začal klíčit a já ho začal pilně zalívat.

Mojí první negativní vzpomínku dost popisuji v článku Proč neumím přijímat dárky. Tam si prvně uvědomuji, že svou sestru nenávidím a že mi nebere jen rodiče, ale i dárky. Cítil jsem, jak je rozmazlovaná hlavně od táty a na mě už nic nezbývá a tak jsem začal pracovat na „získání pozornosti“.

Kolik máte jako pětiletý kluk šancí získat pozornost?

Nejrychlejší způsob získání pozornosti je zlobit. Vyhlásil jsem tedy partyzánskou válku své sestře a jejím spojencům. Jako jen za to, že je malá a roztomilá si jí přeci do prdele nezaslouží.

Začalo to mým záškodnictvím s jídlem. Dostali jsme oba dva zmrzlinu a já jí zblajznul samozřejmě hned a sestřička si jí schovala na potom a to byla ta zásadní chyba. Jak již víme, budoucnost je nejistá a vlastně neexistuje, takže jednu chvíli tu sestry zmrzlina byla a pak? Prostě, když si pro ní s chutí a těšením druhý den šla, tak už zmrzlina neexistovala (podle mě právě zde začala má obezita). Takže řev a žalování a následoval vix (slangové slovo pro pár pohlavků, ale i ran páskem). To mě motivovalo, byl jsem přeci partyzán.

Co tam máš dál, partyzáne?

Dobrá volba je i nemoc. Když jste nemocný, tak se o vás musí někdo starat.
OK, budu nemocný. Takže co zkusit třeba astma? To se blbě pozná a když přidám horečky, budou mě muset kontrolovat ve dne v noci. Rozjel jsem to ve velkým astma, vyrážky, horečky, angíny… Jupííí. Akorát, že se tedy starala hlavně máma, ale i to je dobré, aspoň že tak.

Co se mi teda nevyplatilo a nedoporučuji, byly ty časté angíny. Zaprvé to dost bolelo a nešlo moc dobře jíst, což mě v konečném důsledku dost obtěžovalo. Mělo to i blbej konec, protože to skončilo trháním nosních mandlí, jelikož páni doktoři usoudili, že to je to pravé ořechové.

Když jsem si vzpomněl na operaci, nebylo mi úplně dobře. Jelikož jsem nechtěl držet, tak mě táta sevřel v náručí, doktor něco umrtvil a pak si vzpomínám, jak ze mě tahal krvavé kusy. No, takže dětské trauma. Asi proto nevěřím doktorům, ale asi to zvládnu 😀.

Letadýlka kam se podíváš

Poslední partyzánskou vzpomínku na tátu mám, když jsem dostal od strejdy krásné modely letadýlek z druhé světové války. Visely mi na špejlích a vlasci nad postelí a při každém závanu větru se rozletěly. Dětské srdce zažívalo každým závanem větru vzdušnou bitvu o Anglii.

Miloval jsem je, ty moje válečné letce na báječných strojích, a po čase jsem zatoužil osvojit si umění modelářské. No, zkrátím to, když máte ruce jak Shrek a vezmete si do parády letadýlko s díly, které mají 2 mm v průměru, je to jak jít s kanónem na komára nebo s Babišem na korupci, prostě kravina 😀. Ještě ten den, kdy jsem dostal dostal model ruského letadla MIG 21 a pokoušel se ho slepit, jsem ho rozšlapal na zemi.

Táta zmodral a přišla památná hláška: „Jsi lempl, kazisvět a na co sáhneš, tak zničíš.“ A má dětská duše si řekla, když lempl, tak budu král všech lemplů a kazisvětů na světě. Ve vzteku jsem všechny ty krásný letadýlka od strejdy polil kanagomem, zapálil a hodil z okna.
Ve vzteku jsem zničil to, co jsem tak miloval. Jen kvůli té chvilce pozornosti.

A po partyzánovi tu máme model vzdorovitého fracka, krása.
Všechno je špatně. Nenáviděl jsem cokoli jsem musel, i kdyby to bylo skvělé. Nesnášel jsem dárky. Dostal jsem tenkrát fakt těžce sehnatelné kolo Favorit, ale já radost neměl, byl jsem prostě nasranej na celej svět 😠.

Odchod a nenávist jede?

Když mi bylo 17 let, Táta od nás odešel a máma nám řekla, že měl dlouhou dobu milenku, teda co si vzpomínám. V tu chvíli jsem si to omluvil, jelikož mě stejně neměl rád, tak ať si táhne.
Začaly mi parádní léta dělání si co chci, protože máma z toho byla zničená a neměla čas a sílu nás kontrolovat. Začala léta, které bych v dnešním slangu označil jako „jedeme bomby“.

Odešel jsem z práce a šel dělat vyhazovače na diskotéku. Rok na to už jsem dělal diskotéky a přišlo období sex, drogy & rock’n’roll.
Až zpětně jsem si vlastně uvědomil, že to, co mě na tom odchodu nejvíc mrzelo, byl ten styl odchodu. Táta se prostě jednoho dne dopoledne (když jsme byli ve škole) sbalil a odešel.
Neřekl ani sbohem. Nic… Prostě odešel!!!

Přišlo dlouhé ticho

Nevěděl jsem, kam odešel. Mobily ještě nebyly a do toho jsem byl hrozně uražený. ON odešel, ON by měl projevovat zájem. Co já? Co sestra? MY jsme ho nevyhnali, tak ať se snaží ON

Někde uvnitř jsem cítil, že mi chybí a chci se s ním vidět, ale hrdost a ego, mě nikdy nepustilo dál, než k těm deseti schůzkám s pachutí trapnosti a ticha po odpovědi na otázku: Jak se máš?
Do roku 2000 se prakticky nic moc nedělo, pouze jsme se vzdalovali. Já měl jen občas slabé chvilky, kdy jsem chtěl překousnout své ego a zavolat mu a říct, že ho mám rád a že mi moc chybí.

2001: Děti nám mění život

První vlaštovkou byla moje svatba, kam táta přišel a měl jsem pocit, že tam je rád, ale opravdovým zlomem bylo narození mého syna Mikiho.
Přišel se na něj podívat a dokonce jsme otevřeli láhev. A jak všichni víme, alkohol rozvazuje jazyk a on vyprávěl, jak to tenkrát bylo s mámou a rozvodem.

Spousty věcí jsem pochopil, přijal a odpustil. Najednou jsem měl pocit, že se konečně začneme vídat pravidelně a bude to po těch letech dobré. Jenže táta se zas pár měsíců neozval…
Viděli jsme se tedy opět velice málo a měl jsem pocit, že se stále vymlouvá, že nemá čas a já nechápal proč a byl jsem opět smutný.
Nechápal jsem to, ale neměl jsem sílu to nějak měnit, takže uteklo zase pár let a my se vídali tak maximálně párkrát do roka.

Až když bylo mému synovi 15 let, začali jsme se vídat častěji. Stavoval se koukat na syna na Slavii na zápasy v hokeji a jednou nás pozval dokonce na svůj barák v Rožďalovicích, kde potřeboval pomoc na zahradě. Mé srdce plesalo, když jsem viděl, jak můj táta mluví s vnukem, bez bariér, bloků a jakoby byli kámoši už dlouho. Najednou to bylo dobré.
No… Byla to zase taková vlaštovka, která odlétla a my se znovu vídali velice málo.
Nechápal jsem proč a chtěl jsem to změnit!

Když to řešíš pomalu, je možné, že to nestihneš

Od konce roku 2016 jsem začal se změnou a začal na sobě více pracovat. Když jsem konečně našel v roce 2018 koule na to se s ním sejít a říct mu, jak moc mi chyběl, tak zemřel.
Brečel jsem jak malej kluk nebo možná brečel ten malej kluk, co někde vevnitř volal po tátovi, který mu tak chyběl…

Když jsem pak šel za mámou a zeptal se jí, jakej byl můj táta, tak mi řekla, že na mě rozhodně nebyl zlej a netloukl mě jako žito, jak jsem si myslel. Jen to prostě neuměl s dětmi a já mu to neulehčil. Kdo by to byl řekl?

Pak věřte vzpomínkám. Když jste prostě na někoho nasraný, tak i pozitivní vzpomínky vidíte jako negativní, tak i pokusy o navázání kontaktu cítíte jako nezájem, tak i …


P.S.: Nedávno mi přišel dopis od notáře s jeho poslední vůlí. V ní mě a sestru v roce 1992 vydědil pro nedostatek zájmu o styk s jeho osobou.
Napsal jsem pouze dopis o tom, že to není pravda a tím naše společná cesta skončila. Možná v příštím životě, tati… Mám tě rád.


P.P.S.: Sešel jsem se s pár kamarády od táty, které jsem prakticky neznal. Byl jsem hrozně zvědavej, jak táta žil. Dozvěděl jsem se, že táta o nás vždy mluvil hezky, akorát byl srab. Než by si dělal problémy v nové rodině, raději se s námi stýkal velice omezeně a hlavně tajně. Má nevlastní sestra až do tátovi smrti vůbec nevěděla, že má sourozence.

Líbilo?

Dal jsem si závazek, že budu přidávat novej článek co 14 dnů.

Chceš ho číst ještě čerstvej? Tak se přihlaš k odběru nových článků a já ti vždycky pošlu e-mail.

Odesláním formuláře souhlasíte se zasíláním newsletteru z tomashovorka.cz
Komentáře
  1. Tereza napsal:

    Tome, to je hustý…… Silný vyprávění, osobní, otevřený… moc za něj děkuju.
    Právě se rozcházíme s mým mužem a já den co den, hodinu co hodinu řeším, jak to vezmou naše děti, hlavně sedmiletý syn. A díky tvému sdílení mám zas o kousek víc odpovědí, jak co nejlíp na to.
    Děkuju!!!

    • Tomáš Hovorka napsal:

      Ahoj Terezko, děkuji za pochvalu. Pokud ti mohu já poradit, tak s dětmi o tom mluvit otevřeně a hlavně musíte zvládnout s Jakubem, aby ta komunikace z obou stran byla vyrovnaná. Prošel jsem tím sám a pokud to dítě ví o co jde, porozumí tomu mnohem víc než já tenkrát. 🙂

      • Jana napsal:

        Jestli do toho mohu vstoupit.. NEBOJTE SE TOHO TEREZO. Já ODCHAZELA s detmi ve věku 3 a 7 let. ZVLÁDLY TO SKVĚLE!!! Je to o NAŠEM PŘÍSTUPU, nás Matek🙏😇Komunikovala jsem s dětmi VELMI OTEVŘENĚ❤️ Vše jim vysvětlovala a nikdy jim OTCE NEBRALA!!! Ujišťovala jsem JE, že nás budou mít vždy Oba, jen každý budeme bydlet jinde. Odešla jsem V Lásce a i když on na mě zkoušel a nebyl vždy vlidný, vždy jsem to uvedla do klidné energie. STÁLO MI TO OPRAVDU SPOUSTU SIL!!!! Ale za to vše to STÁLO!! Nemluvím o něm špatně, ale pokud se mi něco nelíbí opět se vyjadřuji narovinu. Už se mám MOC RÁDA na to, aby se mnou NĚKDO ZAMETAL!! DRŽÍM VÁM PALCE TEREZKO! ! Děti jsou malé, ale ROZHODNĚ NEJSOU HLOUPÉ A SLEPÉ. Jsou VELMI VNIMAVE. SPOKOJENÁ MATKA=SPOKOJENE DĚTI.
        HODNĚ SIL!!!

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů