Smrt je nevyhnutelným osudem každého živého tvora na této krásné planetě.
Já vím, není to dobrá zpráva, ale je potřeba se smířit s tím, že se to stane a nic s tím neuděláš.
Jednoho krásného dne si ten nahoře řekne: „Dneska by to šlo“ a ty uvolníš své milované a léta budované místečko na gauči někomu novému. Ten si začne tvořit svůj vlastní příběh a také si bude myslet, že nikdy neskončí, že je nesmrtelný a že jeho příběh bude také srdce, nebo aspoň kulervoucí.

Říká se tomu koloběh života, kdy musí staré vždy uvolnit místo novému v určitém čase.

A právě ta nevyhnutelnost smrti je to, co nás děsí.

Hlavně tady na západě máme zakořeněný obrovský strach ze Smrti, a tak se jí snažíme vypudit z našich myslí a životů.

Ty vole o Smrti raději nemluv, to je nepříjemný!! Schováváme jí někam hodně dozadu, hluboko, a zahrabeme hlínou, třeba zmizí, když jí nebudeme věnovat pozornost.
Super nápad kámo! Tohle dáme levou zadní, dáš si lajnu? Nás nedostane, svině!

Jsme fakt dokonalí, jak dokážeme popírat smrt. Když někdo zemře, jen o tom šeptáme a maximálně řekneme nahlas „Upřímnou soustrast“. Neumíme prostě mluvit o Smrti, protože od mala před námi byla zatajována víc než porno.
Mrtvoly schováváme, abychom se nemuseli konfrontovat s pocitem konečnosti, když už jí ukážeme, tak jí nejdřív pěkně oblíkneme a namalujeme nějakej hezkej ksichtík. Ona se ta Smrt, pak lépe snáší, když vypadá nebožtík hezky a spokojeně.

Až obuju si rano černe papirove boty až i moja stara pochopi že nejdu do roboty…

Jarek Nohavica

---

Nejvíc nás sere, že nevíme, kdy přijde a co bude pak.

Většinu života na Smrt nemyslíme, prostě na ní serem, ale jak se začne kácet v našem lese, je to tu! Přijdou myšlenky o smrti a s nimi i otázky:

• Co se stane až umřu?
• Bude to konec všeho, nebo umře jenom tělo?
• A co bude pak, půjdu do pekla nebo do nebe?
• Bude to bolet?
• Je tam to světlo na konci tunelu?
• Co se stane s mou rodinou a blízkými?

Ó Bože, ta věčná touha naší mysli vědět a kontrolovat všechno. Mám pocit, že paní Smrt se nám směje, jak jí chceme vojebat, stejně jako chytrolín Pandrhola.
Když to nejde kontrolovat, tak já to nechci a uteču!
Už od začátku věků toužíme Smrti utéct skrz různé elixíry mládí, koupele v živé vodě, nově kyslíkové stany a genové terapie. Furt to nestačí do prdele a tak navzdory snahám stárneme a umíráme. Život prostě nevochčiješ a před Smrtí neutečeš. Musíme totiž pochopit, že není kam!
A možná to je ta základní chyba protože, čím více před něčím utíkáš a odmítáš to, tak tím víc to přináší strach a úzkost.

Možná ve mě promluvil Samozvanej Mudrc, ale co když je hlavním úkolem života, smíření se Smrtí?

Samozvanej Mudrc

Je opravdu smrt konec, nebo naopak začátek?

Všechno v tomhle vesmíru se řídí cykly.
Vzpomeňme s láskou na cyklus ženy, který nás muže tak rozesírá. I to patří k životu, a proto k němu mají ženy lepší přístup a mnohé bychom se od nich měli učit.

Ten nejstarší cyklus ve vesmíru začal fakt mega ohňostrojem zvaným „Velký třesk“ a od té doby se vesmír rozpíná, dokud nepřijde čas se opět vrátit na začátek.
Nic není nastálo, nic není stejné, a vše se mění. Máme příliv a odliv, bdění a spánek, nádech a výdech, a samozřejmě tam patří i život a smrt.

Jediné, co je jisté, je změna a smrt!
Kdo chce od života další jistoty, je zklamán a bojí se žít!

Když se zastavím, tak bych lidský život rozdělil na dva velké cykly, a to expanzi a kontrakci (kdyby to tu náhodou četl nějakej kolega Mudrc). A ten zlom poznáš jednoduše – přijde krize středního věku.

Najednou mi to, co jsem dělal přestalo dávat smysl.
Najednou mi vše, co jsem léta budoval a bylo tak kurva důležitý, přišlo zbytečný.
Najednou jsem hledal Kdo jsem a kam jdu!
A nezbylo než se podívat do sebe, protože venku jsem ty odpovědi nenacházel

Sám to cítím na sobě, jak se mi to za posledních pár let změnilo, čím jsem si prošel. Najednou začínám spíš vydechovat a vracet se k sobě. Začíná mě zajímat víc svět uvnitř než ten venku, který je spojen s expanzí.

Influencerka Klárka (moc pěkná) mě zpovídala na téma vyhoření a smrt!

Expanze (svět venku)

První část lidského života vnímám jako expanzi.
Narodíš se, rosteš jako z vody, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Vše je tak mňamózně nové a miluješ to poznávání, ochutnávání a objevování světa venku.

Hele prsty! Hele nohy! Hele pindík! Hele prsa! Hele láska! Hele koks! Hele závislost!
Au to pálí! Au to bolí. Tfuj to smrdí! Brrr to studí! Rozvod smutný! Smrt daleko!

Neustále se rozšiřuje okruh toho, co znáš, koho znáš a objevují se první věci, s kterými se začneme identifikovat skrz slovo MOJE. Tohle je moje autíčko, moje čapka, moje kára, moje holka, moje parta, moje firma a tohle je taky moje, tak na to nesahej! Tady je Trautenberkovo, tak pozor!
Jak to sviští po strništi, tak máš pocit nesmrtelnosti, protože vše roste a ty konečně cítíš, že jsi někdo! Máš spousty kamarádů a známých, který tě plácaj po ramenou, čímž ti potvrdí, že je to PRAVDA!
Máš svou identitu spojenou s tím, co je venku. Expanze je hlavně o světě venku!

A právě ve chvíli, kdy máš pocit, že ti to klape, tak úplně potichu, řekl bych po špičkách, jako když ses v 17ti pozdě v noci vracel nalitej domů, přijde konec expanze a nastartuje se proces návratu.

Prostě takovej pocit, jako když jedeš nadrženej vlakem na víkend do Příbora a najednou ten vlak od Olomouce začne couvat zpátky na Prahu. Nejdřív čumíš jak jelito, vystoupit z něho nejde, a pak přijde strach, že to neovládáš!

Kontrakce (cesta k sobě)

Tak pomalu se ta změna vsakuje do běžných dní, najednou máš míň energie a věci, které jsi v pohodě zvládal, tě překvapivě unavují. Zničehonic ti je jedno, jestli máš nejnovější vohoz od Nike, jestli přišlo dost objednávek na e-shopu a jestli před barákem máš lepší káru, než má soused. Kámoši kroutěj hlavou, co se s tebou děje a ať uděláš cokoli, spokojenej nejsi.
Ten smysl života, kterej si našel během expanze venku, se rozplynul jak mlha na Brčálníkem a ty čumíš, jak zhulenej Rákosníček a máš všechno u prdele. Nevíš proč, a tak se přestáváš se honit za vysněnými cíli venku (a ani už to honění není, co bejvalo 🤣🤣).

Tvoje tělo je unavený, slábne, bolí a přestává fungovat. Tvůj život se začíná scvrkávat a začínají z něho mizet lidi, které si znal a řekneš si:

Je to tu, už se kácí v mém lese, ty vole, je tu konec!

Kurva, co se to děje? Umírají ti rodiče, kámoši, známí a vše, na čem byl postaven tvůj život, a pak přijdou myšlenky spojené se smrtí. Ego je v totální panice a možná ochutnáš první panické ataky, úzkosti a sáhneš po prvních prášcích na zklidnění.

Ser na prášky, antidepresiva, chlast a drogy, protože teď je ten pravej čas podívat se do sebe.
Teď je ten čas, otevřít vnitřní vesmír a proletět ho jako James T. Kirk se svou Enterprise. Ten svět, který tě v době expanze nezajímal, jelikož ten svět venku byl víc ŇAMI-ŇAMI.

Najednou tě zajímá duchovno, viď?

Existuje duše? Jsem jen tělo, nebo je uvnitř něco nesmrtelného?
Co to melou ti ezoterici o energiích? Půjdu do pekla nebo do nebíčka?
Je pravda, že se mi přehraje celej život před očima a pak uvidím světlo na konci tunelu?
Je pravda, že půjdu, kam si k Bohu a budu dál žít a všechno si pamatovat?
Najednou úplně mimochodem řekneš: Pane Bože prosím, já nechci umřít!!!

Na poznání, jak to je, máš celej zbytek života, tak si to pořádně užij, protože tohle poznání Ti ani Smrt nevezme!
Na rozdíl od toho světa venku, který jsi znal, a který zmizí. A pořád nikdo neví, co bude dál?

Jak přijmout nevyhnutelnost konce?

Občas žasnu, jak to je tu vymyšlený, jak to funguje samo, pokud se do toho nenasereme my, se svou chytrou myslí. Jak moc by nám chutnala touha poroučet životu a kontrolovat smrt?

Na semináři mi jeden účastník položili otázku:

Co je vlastně to přijetí, které všude slyší?
Už mě fakt sere, jak všichni ti mudrcové a bohyně furt opakují, vše je v pořádku, tak to mělo být, musíš to přijmout?!

Řekl jsem mu, že přijetí vnímám tak, že když si vzpomenu, nebo se mi opakuje určitá situace, tak si to uvědomím a nevyvolá to ve mě negativní emoce. Platí to i na věci a lidi.

Sám nevím, jestli mám Smrt, tak silně přijatou a nemůžu říct, že se jí vůbec nebojím. Myslím si, že opravdu potvrdit to můžou pouze ti, kteří s ní už měli nějaké pletky nebo jsou na druhé straně.
Opravdu silně věřím, že smrtí to nekončí, že v nás je, co si, jako duše, které cestuje mezi životy teď a tady.
Kousek vědomí, které nikdy nezemře, vše si pamatuje a jehož úkolem je sbírat prožitky a zkušenosti ve spoustě životů, a to mě z velké části uklidňuje.

„Smrt se nám celý život směje. Proč bychom se my nemohli smát jí. “

Marcus Aurelius

Takže za mě je přijmutí Smrti o pocitech, když si uvědomím, že mě čeká, intenzita strachu je dnes menší, než jsem měl kdysi. Jasně nechce se mi umřít, ale z pohledu celku mé chtění, nebo nechtění, nic neznamená.

Na konci článku se vrácím na začátek, začínám bejt dobrej, Smrt je náš nevyhnutelný osud a díky tomu bychom si měli více vážit a užívat života, který máme teď. Co ti opravdu brání okamžitě a střelhbitě začít žít naplno! Dělat věci, které tě baví, chutnají a dělají život životem. Nikdy nic nezměníš v minulosti a budoucnost ještě není.

Pak mi tedy v hlavě lítá myšlenka, jestli je smrt opravdu koncem, nebo spíš začátkem, protože v tomhle smyslu je smrt návrat tam, odkud jsme opravdu přišli.

VŠE DOPADNE DOBŘE!

---

Nebyl bych to já, kdybych nechtěl končit smíchem i tohle vážné téma:

Víš, co bude mít na náhrobku vytesáno hypochondr?
JÁ VÁM TO ŘÍKAL!

---

Od smrti k vizi

Zároveň bych rád pozval všechny muže, kteří možná řeší téma vyhoření, ztráty vize, poslání a jsou na konci expanze, na víkend, kde budeme hledat cestu a odpovědi na otázky, které přicházejí v krizi středního věku. Mimo jiné nás čeká Vision Quest v lese, kde se můžeš potkat sám se sebou a najít své nové poslání.

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.