Chlapi nepláčou

Překvapení

O víkendu jsem byl na pánské akcičce s názvem Go Deeper, která se, tak nějak nenápadně, stala i mou oslavou padesátin. Vrchol oslavy bylo mé zdvižení a následné vyhazování do výšky. Přiznám se, že tohle jsem v životě nezažil. Lítat vzduchem a odevzdat se s důvěrou do cizích rukou je taky zajímavý a uvolňující pocit. Představuji si, co cítili ti pode mnou, když se na ně řítilo skoro 160 kg 😆😆.

Na akci se sešla spousta dobrých chlapů, které mám rád a kteří se stali mojí oporou na cestě k sebepoznání. Teda, tak nějak si pomáháme a opíráme se o sebe navzájem, což je pro mě velmi důležité.
Je to vlastně kurva důležitý pro všechny chlapy!

Na téhle akci za mnou přišel jeden z mých nejbližších kamarádů, že by si přál na mém blogu zveřejnit jeho článek.
Vlastně mě překvapil, protože jsem si nikdy nemyslel, že bych na blogu mohl sdílet příběhy někoho jiného. Řekl jsem mu, proč ne? Ale, že bych si tím byl jistý, to říct nemůžu.
Během toho víkendu mi to ale došlo. Je to vlastně boží nápad, skrze můj blog posílat mezi lidi další zajímavé a inspirativní příběhy, taková „Slepičí polévka pro duši“.
(Mimochodem jsem otevřen i dalším příběhům a třeba i tomu tvému.)

Davidův příběh

Slovo se má držet, protože slovo dělá chlapa.
Tak nějak jsem byl vychovaný. Největší vliv, který se táhne do dnešní doby na mě měl děda. Tvrdý chlap, hlava rodiny v tom pravém slova smyslu. Dnes zpětně ho spíš vnímám jako diktátora, macha nebo prostě jen manipulátora? Vlastně ani nevím, nedovoluji si ho soudit z dnešního úhlu pohledu. Děda vyrůstal v jiném čase, ve válce, v chudobě, v jiném světě, v jiném tisíciletí….

Každopádně to byl děda, kdo neodpouštěl nepravosti. Naučil mě, že když chlap podá ruku, tak to prostě musí být stisk. Na jaře jsem s ním tloukl píšťalky z proutků, jindy se mnou zas šel do lesa na vidlici, potom mi dal leteckou gumu s tím, že prak musí dobře střílet.

U nás se nikdy tak nějak neplakalo veřejně. Prostě když někoho něco bolelo tak si to nechával pro sebe. Když jsem si v šesti letech v garáži rozřízl chodidlo, tak jsem to ani nevěděl, dokud jsem na koberci doma nenechával po sobě stopy.

Tak nějak moje máma, když jako holka sekala dřevo a promáchla špalek, všichni to známe, tak se trefila do nohy. Prý taky neplakala.

V Ahníkově měli naši kokra, Lorda. Dodnes si vzpomínám, jak jsme seděli v létě s dědou na zídce. Lord měl v misce žrádlo a děda ho zlobil tak, že mu lehce kopal do té misky. Lorda to štvalo a tak vrčel. Jednou dědu prostě kousl. Ptal jsem se, jestli ho potrestá, ale řekl prý že ne, že to prostě byla jeho chyba a že si trest zasloužil.

Děda když umíral na rakovinu v bolestech, které si neumím ani představit odmítl jíst své oblíbené kompoty, protože se dozvěděl, že mu do nich babička přidávala morfium. Chtěla jen, aby to pro něj bylo snesitelnější. Děda nikdy nedával najevo slabost.

Na dědovo pohřbu jsem neplakal, tedy ne zvenku. Ale uvnitř jsem byl jen malý ubrečený kluk. Pořád jsem si opakoval, že děda by to nechtěl.
Bylo mi 14.

Stejně tak o tři roky později, když jsme pohřbívali mámu. To jsem si dovolil plakat jen ve sprše, tam se nic nepozná.

Děda mě naučil, že chlap neutíká. Protože jak jednou začneš utíkat před problémem tak už utíkáš pořád a pořád. Stejně tak jsem si to nastavil s dáváním emocí.

A tak šel čas, já pořád neplakal. Když se objevil nějaký problém tak … no, ty jsou tu od toho, abych je vyřešil… já…sám….

Naučil jsem se řešit všechno sám, protože to tak prostě mám…. Potřebuju přestěhovat byt? To dám sám… co na tom, že zrovna ten den ještě stěhuju firmu.

Přetrhám si vazy na koleni při squashi? Nejsem lazar, abych si volal sanitku, prostě sednu do auta a nějak přes půl Prahy do té nemocnice dojedu. A moje žena? Ta se to dozví až druhý den…

Atd. atd. atd……

Poprvé ze srdce jsem plakal, když se mi narodila dcerka, podruhé když se mi narodil syn…. rychle jsem si oči utíral, protože prostě chlapi nepláčou.

Dnes vím, že chlapi klidně plakat můžou.
Že držet emoce pod pokličkou znamená jen tlakovat papiňák bez pojišťovacího ventilu, to taky vede jen k novému malování kuchyně.
Že dát najevo svoje city je v pořádku…. Ať už je to štěstí, láska, vztek, smutek, radost… že to je prostě OK.

Jasně, když se dívám na film, který mě dostane tak si rychle protírám oči, aby nebylo nic poznat. Ale už mě to neděsí. To je zvláštní jak mě děsilo to, že bych náhodou mohl plakat. A když se děti zeptají, tak jim prostě řeknu, že je mi zrovna smutno.

Děkuji všem mým přátelům, kteří mě provázeli a provázejí na mé cestě. Děkuji dědo a maminko.
Děkuji své ženě a svým dětem.

Každý mě učíte jak být v něčem lepším.

Jen teď už si vybírám. David

Děkuji Davide za silnou zpověď a musím říct, že to mám vlastně úplně stejně. Nikdy jsem neplakal, protože projevit emoce ve světě, kde nejsou vítané, se neslušelo. Chlapi prostě nepláčou! A teď si dovolím plakat, nevyhýbám se smutku, bolesti a nestydím se za své slzy 😪.

Tomáš – za muže, kteří pláčou!

PS: David je výbornej fotograf a většinu mých fotek na blogu dělal právě on, kdyby někdo chtěl udělat fotky, tak na David Sýkora Photography.