I takové dny jsou!

Někdy je život poslání… a někdy je to prostě jenom k posrání…

Po delší době si dovolím zase přidat na svůj blok. Něco jiného, než je moje samozvané mudrcování nad životem…
Už je to dávno, co jsem dostal tento dopis a uvědomuji si, že to chápu až teď, s odstupem. Je to, tak silné a napsat to potřebovalo tolik odvahy. Kolik bolesti se v nás skrývá, nevíme si s ní rady a přitom někdy stačí to dát jen na papír! Ano, pro mě je tento blog hodně terapeutickej.
Jednou za čas si přečtu starej článek a vzpomínám, jak jsem to tenkrát měl. Vidím, jak jsem se posunul nebo naopak, jak to ve mě stále leží!
A tobě taky může pomoc a možná ukáže, že mít den na hovno je úplně OK!

Tak čtěte a bděte!

Někdy se prostě nedaří… Maličkosti… zato vytrvale… Není kde zaparkovat, na autě něco blbne, tvářím se, že to nevidím, ale je to marný, místo toho, aby peníze na účet naskakovaly, přichází další výzvy k platbám… Blbeček ze Zásilkovny neumí dorazit na adresu, kterou má jasně napsanou, několikrát volá… A nakonec přijde zpráva, že si mám balíček vyzvednout někde v prdeli, kam vůbec nejezdím… Chci vzít dítě na hřiště a sebe na sluníčko, na chvíli vykročit z toho všeho, dítě si vyrobí škrábanec ještě v předsíni, chytne amok a odmítá kamkoli jít…

Jakkoli si uvědomuji mnoho souvislostí, jakkoli vnímám energie, vím a cítím, že jsem součástí většího celku, jsem tady správně, mám se co učit ale už i co předávat…. Fakt je ten, že někdy se to prostě sere.

Mám spoustu ezopřátel, které mám moc ráda. Ale nepotřebuju teď od nich slyšet, co sama dobře vím. Kolik toho mám, kolik toho umím, jaké štěstí vlastně mám a že se všechno děje správně.

Chybí už jen „Co by za to daly děti v Africe!“

Dny na hovno!

Vyhrazuji si právo na dny na hovno. Jako je ten dnešní. V životní fázi, kdy mám dlouhodobě pocit, že se toho na mě valí mnohem víc, než kolik jsem schopná zvládnout. To sprosté slovo. ROZVOD. Se všemi chapadýlky, která hrabou hluboko do svědomí.

Jak jsem se dostala až sem? Nemohla jsem něco udělat líp?

Byla jsem fakt tak hrozná manželka a jsem tak hrozná matka, jak od něj slyším?

Má vůbec matka od dětí, co se rozvádí, právo na život? Na štěstí? Neměla by rovnou skočit z mostu? Můžu se ještě radovat z obyčejných věcí?

Myslím, že jo. Ale někdy mám pocit, že jsem zapomněla, jak se to dělá.

Každý den jedu na autopilota. Před psychiatrií mě nejspíš zachraňuje hlavně to, že jsem tvrdá a disciplinovaná, když mám směr a cíl. Pravidelný režim. Péče o sebe a o děti, dělám všechno tak nejlíp, jak umím. Lámu kuchařské a pekařské rekordy. Jsem všude s dětmi a pro děti. Se zářivým úsměvem.

Matka roku!

Ano, miluju je, ano jsem s nimi ráda. Tohle není hrané. Hrané je to, že na tohle všechno mám teď chuť a sílu. Je to jako bych každý ráno zapla jeden program v počítači, běží, jede, mechanicky, všechno funguje. Ale pod tím je prázdno!

Totéž v práci. Autopilot. Miluju svou práci. Ale teď je trochu stereotypem, který mě drží nad vodou. Protože žádná radost mi teď nejde úplně do hloubky. Zatřepotá se na povrchu a zmizí dřív, než přijde další větší či menší facka.

Věci nejsou tak, jak mají být. Nic nejde plánovat, nic není jisté, věci se mění bez ohledu na mou vůli, na mé pocity, na mé plány. Vzpírám se osudu. Jsem vzteklá, takhle jsem to nechtěla… Jak jenom může… Nedorazit k soudu a nechat tam papír, že se nestarám o své děti a že je žádá do výhradní péče… Nedorazit na mediaci, protože mu asi nepřijde dost důležitý se domlouvat s matkou svých dětí… Běhat s dětmi v listopadu do čtvrt na deset večer venku, když jdou druhý den do školy… Tvářit se kurva stejně jako posledních 18 let, když ve mně se pere úplně všechno!

Cítím nenávist!

Cítím obrovskou nenávist, odpor, vztek, zoufalství a bezmoc… Cítím se tak, jak jsem se nikdy necítila… Cítím to všechno najednou… Někdy mě to ještě společně se strachem až panikou zaplaví jako tsunami… Nic v mém životě nemám pod kontrolou… Někdy mám pocit, že mě to zabije. Někdy si možná přeju, aby mě to zabilo. Když se to všechno na mě valí, bývá tam krátký pocit, že by bylo lepší nebýt, už se podruhé nenadechnout, prosím, stáhněte mě z oběhu, já už nemůžu. Je toho mnohem víc, než dokážu subjektivně snášet. A trvá to už strašně dlouho.

Od pozitivních afirmací, modliteb a sluníčkaření jsem už dávno přešla k vypouštění emocí všemi dostupnými a přijatelnými metodami, k povolenému dopingu, tj. konání všeho, při čem si aspoň trochu připadám živá…
A k ječení na Vesmír, že už kurva takhle dál nemůžu, že si s tímhle sama neporadím, prosím, pomozte mi, ulevte mi aspoň trochu, ať aspoň vidím světlo na konci tunelu. Ať chvíli cítím naději, lásku. Ať jsem chvíli ve výdechu, plynutí a spočinutí.

Stojím uprostřed koryta řeky života. Valí se proudy vody. A já pořád ze všech sil stojím. Občas mě to strhne, řítím se někam, nevím kam, ale pak zase stojím a držím. A už nemůžu. Co se stane, když se nechám smést? Bude to ono pověstné plynutí s proudem života? Nebo mě to omlátí ze všech stran, stokrát přiutopí, a pak vyplivne do smrdutého bahna?

Jsou dny na hovno. Jako ten dnešní.

Vyhrazuji si právo se takhle cítit. Nevidět východisko. Sedět na gauči zamotaná do deky. Být naštvaná na celej svět a nejvíc na sebe. Nepustit k sobě žádnou pomoc, kterou mi někdo nabízí. Nepustit k sobě vůbec nic pěkného, protože dneska to prostě nechci vidět. Dneska mi to nejde. A i takové dny jsou.

Přijdou jiné

A já vím, že přijdou jiné. Láskyplné, tvořivé, radostné, plné vděčnosti, pochopení poslání a smyslu tohohle všeho. Dny, kdy se nebudu cítit jako oběť a zase budu aktivním tvůrcem svého života. Ale dneska ne. Dneska je den na hovno a přesně tak si ho dovolím prožít.

MILUJI hluboké sdílení a koukání do očí, a kdo to neprožil, jako by nežil!

Děkuji za tohle sdílení a vyndání věcí, které většina z nás potlačuje a zakrejvá tou krásnou umělou pozitivitou při jízdě na růžovém jednorožci.
Tak zas příště zase něco ode mě!

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.