Jak to všechno začalo?

Tento článek by měl být takový výpravný. Měl by popsat, jak jsem se dostal k tomu, co mě donutilo začít řešit, co mě sere a přemýšlet jinak. Začít používat jiný úhel pohledu, než byl ten prvotní pravý a neochvějný můj úhel (a toho na Severce držím:)).

Spousta moudrých lidí uvádí, že největší vliv na náš život má to, co se nám stalo do 6 let, kdy přijímáme vše, co nás potká, jako pravdu.

Nevím, jak to máte vy s pamětí a vzpomínkami, ale já si toho z dětství moc nepamatuji. Tedy, vzpomínám si spíše postupně a i když mi občas něco vyplave, nejspíš tyto čtyři vzpomínky byly pro mé chování v budoucnu zásadní.
Tak jdeme na to…

---

Za devatero horami a devatero řekami… (vzpomínka první)

Byl jednou jeden Tomáš. Narodil se jako Husákovo dítě v sedmdesátých letech a měl takové běžné dětství, teda asi, protože vzpomínky jsou proradný mrchy a o tom jsem taky něco napsal, myslím.

První vzpomínka, kterou jsem si vybavil (bez pomoci regrese), je u babičky na Žižkově. Ležím v posteli, v puse mám rohlík, který neuměle žužlám a snažím se ukousnout, a u ucha mám přiložené kapesní rádio v koženém pouzdře. Ještě dnes si pamatuji tu vůni kůže, ale vůbec si nepamatuji, co v roce 1972 asi tak hráli, asi Goťáka, Zagorku, Matušku, Chladila a Simonku.

Zapsáno uvnitř: Když si hodný a potichu, všichni se smějí a mají tě rádi.

---

Narození sestry (vzpomínka druhá)

Bylo to v roce 1973. Mně byli tři roky, když máma asi na 4 dny zmizela, pak se najednou vrátila a přinesla s sebou takovou divnou věc v zavinovačce. Ta věc neustále řvala a všichni kolem ní skákali, chovali jí, chodili se dívat a já najednou cítil, že pozornost, kterou jsem měl, nějak mizí. A to se mi nelíbilo.
Co s tím? No první hned první nápad byl geniální, půjdu po ní a zbavím se jí… Sestřičko, dodatečně se omlouvám za příkoří mnou způsobené.

Zapsáno uvnitř: Pozornost ti může kdokoli vzít a proto je třeba o ní bojovat jakýmikoli prostředky.

---

Jak mi vzali dárek (vzpomínka třetí)

Tahle vzpomínka mě vyplavala na mé první regresi. Měl jsem jí celkem hodně zazděnou, asi mě hodně bolela. Díky ní jsem prostě neuměl přijímat dárky, což mi přišlo divný… Všichni se přeci na dárky těší, ne?

Prostě jsem jednou dostal dárek pod stromeček a sestra ho chtěla taky a já jí ho přece logicky nechtěl půjčit. Táta mi ho vytrhnul z ruky a hle, trauma je na světě. Více o dárcích v tomto článku >

Zapsáno uvnitř: Z dárků nebudu mít radost, protože mi je někdo zase může vzít a to sakra bolí.

---

Jak letadla letěla (vzpomínka čtvrtá)

Bylo mi asi 10 let a já dostal letadýlka, krásně slepená a krásně nabarvená… Táta mi je pověsil nad postel a já jsem z nich byl úplně hotovej a chtěl si udělat své. Škemral jsem a dostal svůj model na slepení.

Dopadlo to příšerně, nešlo mi to a vzteky jsem ten nedodělaný model rozšlapal. Přišel táta a řekl mi, že jsem lempl a na co šáhnu, to zničím.
Po této scéně jsem vzal i ty krásný modely, nalil na ně kanagom, zapálil a hodil z okna. Celý příběh o letadýlkách >

Zapsáno uvnitř: Když už tě nechválí, že si šikovný, je tu ještě možnost být král lemplů.

To jsou mý hlavní vzpomínky, co mi zůstaly a z nichž vznikly asi nejsilnější vzorce, které si v sobě nesu. Každý to tak má. Na základě těch vzorců pak reagujeme v dospělém životě, aniž bysme to věděli (na způsob autopilota).

Shrnutí

Vzorec první: Láska se pro mě stala otázkou výměnného obchodu, tedy budu tě mít rád, když ty…

Vzorec druhý: K udržení pozornosti je potřeba být jejím středem v každé situaci. Ideální cesta je vybrat si někoho slabšího, ztrapnit ho a ukázat, jak jsem vtipný a silný.

Vzorec třetí: Běžte s dárky do prdele. Nic nechci, nemám radost a hlavně nic mi není dost dobré!

Vzorec čtvrtý: Že to jako neumím, že mi to nejde? Tak si to udělej sám, když si tak chytrej! Na tomto modelu vznikl i model mé neochoty a lenosti.

Na začátek paráda, ne?

Mějte skvělej den,
Tomáš (něco o mě najdeš v článku Kdo je Tomáš Hovorka)