Zvyk je železná košile

Co je vlastně zvyk?

Myslím, že zvyk je něco, co nám nahrazuje jistotu ve světě nejistot.

Jako děti je pro nás všechno nové a jsme vlastně průzkumníci nového vesmíru. Ochutnáváme, co je svět.
Šaháme na kamna, abychom zjistili, že pálí. Cokoli, co najdeme strkáme do pusy, abychom věděli, jak to chutná a vším házíme, abychom zjistili, jestli se to dá rozbít anebo to umí lítat.
Z nasbíraných informací pak vytváříme první automatické vzorce.

Na kamna nešahat!
Psí hovno nechutná dobře!
Hovno hoří (ne to až později 🤣)
Když naseru mámu, bude se mračit a nebudu si moc hrát!

Už od útlého dětství hledáme v našem životě pravidla a jistoty. Jako dětem nám tyto jistoty poskytují rodiče, jsou to pro nás všemocní bozi a vzhlížíme k nim s absolutní důvěrou a přebíráme jejich zvyky do svého systému. Ještě neumíme rozlišit, co je dobré a co je špatné, tak je prostě vcucneme komplet hlava nehlava. Narážíme pouze pokud se naší dětské dušičce něco nelíbí, ale je nám to hovno platný, ti naši bozi to do nás nakonec dostanou.

No a pak se to stane!
Vyzbrojení těmito zkušenostmi, zvyky a jistotami, pak beze strachu vyrážíme do světa plného nejistot. Jupíííí je tu puberta.
Zase začínáme ochutnávat nové věci, ale už máme naučené nějaké zvyky. Už víme, že některé věci se nedělají už jen proto, že někoho nasereš. Nebo je možná děláme jen kvůli tomu, abychom někoho nasrali.

Dospělost
Cesta k dospělosti je plná pádů na hubu, selhání, zklamání, ale nebojte je to vyvážené, žijeme přeci ve světě duality, tedy všechno špatné, je vyváženo dobrým.
Sbíráme zkušenosti, tvoříme si nové zvyky, pravidla a vytváříme si vlastní žebříček hodnot, poznáváme posrané a dobré hodnoty, a tak dál, dál a dál jdeme do dospělosti.
Otázka je, jestli tam všichni dojdeme, protože někdo zatvrdne v dětství a chová se jako dítě, někdo v pubertě a jen pár šťastných dospěje.

---

Jsme opravdu dobrodruzi?

Většina z nás v duchu touží po dobrodružství. Chlapi chtějí být jako Indiana Jones a holky zase jako Lara Croft. Chceme to opravdu?
Myslím, že většina z nás naopak nemá ráda ve svých životech převratné změny a někteří vůbec žádné. Je zajímavé, že právě dobrodruhy, jakákoli změna v jejich životech totálně rozesere 😁.

Třeba já, stojím teď před otázkou, zda se po 50 letech odstěhovat daleko od Prahy. Pozoruji, co se ve mě děje, jsou to strachy, že přijdu o svou identitu Pražáka? Nebo se bojím vše opustit, protože jsem tady prostě zvyklý a znám Prahu jako svoje boty?
Vyrážím do neznámého města, které moc neznám a nevím, co mě tam čeká?

Pocity strachu jsou krásné ukazatele našich zvyků, které se stali součástí naší osobnosti, ale je opravdu tak důležité být Pražák?
Děje se to hlavně ve chvíli, kdy o ten zvyk přicházíme, najednou se bojíme udělat ten krok a máme pocit, že přicházíme o veliký kus sebe.

Zvyk je vzorec v hlavě

Zvyk je vzorec v naší hlavě, který vybudovala naše mysl na základě zkušeností, a tak ho zautomatizovala, že se během času z toho stal zvyk a jistota. Jednoduše na něco si zvykneš a časem ti to přijde jako součást tvojí osobnosti a života. Prostě jsi z Prahy a kdo je víc? Co budeš, když nebudeš Pražák?

Můj záchodový zvyk

Pro mě je zvyk jít každé ráno na záchod, sednout si a počkat, co bude. Příjemné čekání na ten zázrak si většinou zkracuji svou elektronickou cigaretou (doufám, že to nebude číst milovaná paní domácí) a pročítáním e-mailu na mobilu. S pravidelností se dočkám a jsem spokojený s výsledkem ranní jistoty. Je to základ dobře začínajícího dne.
Co se stane, když najednou sednu, jako každé ráno již několik desetiletí, a ono se nestane nic! Pozor pár dní za sebou se nestane vůbec nic?
No, minimálně vznikne velká nervozita kvůli hovnu! 😀

---

ZLOzvyky a závislosti

Samozřejmě každý máme dobré i špatné zvyky, které jsou často definovány společností, ale rozhodnutí, jestli je dobrý anebo špatný je hlavně na tobě. Rozhoduješ o tom většinou podle svých životních hodnot a nastavení.
Já si určuji dobré a špatné zvyky podle pocitu, který z nich mám a řeším samozřejmě hlavně ZLOzvyky, u kterých cítím, že i když je dělám, tak mi neprospívají.

---

Kouření

Můj silný zlozvyk je kouření. Stále na něm pracuji a mám pocit, že se už blížím k řešení. Co jsem postupně zjistil?

• Začal jsem kouřit, protože mě to dávalo identitu, najednou jsem někam patřil. Patřil jsem do party kluků, ze zvědavosti kouří. Ten, kdo nekouřil musel jít pryč a to nechceš!
• Začal jsem kouřit přesně v době, kdy moji rodiče přestali. Takže můj věčný truc, opozice a rebelie hlavně proti Tátovi, u kterého mi chyběla pozornost.
  Ano, hlavní důvod byla, ale pozornost, kterou jsem neměl a když tedy nemůžu dostávat pochvaly tak, pak je i kartáč lepší než nic.
• Kouření jsem hodně používal na uklidnění, když mě přepadl stres anebo strach. Kouření mě dostávalo do teď a tady, kouření mě zastaví a uzemní a tyhle chvíle taky nejsou špatný.

Co budu, když nebudu kouřit?

Skrz tuto větu, která mi přišla, jsem si uvědomil, jak moc mě kouření ovládá, jak moc ho mám v hlavě spojené s mou identitou, a že je čas s tím něco udělat. Jenže jsem zatím nenašel vůli se na to vysrat!
Vůle je jedna z věcí, která mi do vínku nebyla dána a stále na ní pracuji. Hledám vnitřního drába, který mě bude držet zkrátka a donutí mě se na to vysrat, akorát nevím, jestli to je správná cesta.
Všechny závislosti máme uloženy v mém limbickém mozku, tedy jsou spojeny s emocemi a ty prostě myslí nezválcuješ. Pátrám, pátrám, a ještě asi chvíli budu.

Jasně můžeš mi říct, co ty si za chlapa, ty vole, přestaň pátrat a prostě řekni dost a hotovo. No, máš asi silnější vůli než já.

Každej to máme nějak, někomu jde tohle a někomu zase támhleto, tak to je.

Je to slabost, vím, ale ještě mi to nejspíš něco má říct.
Poslední odpověď na otázku
„Kdy přestanu kouřit?“
na jednom silovém rituálu, byla:
„Až se budeš mít rád!“

Kouření je moje železná košile a řeším, jak jí sundat!

A jakou máš ty železnou košili?

Tomáš bloger z leknutí!