Smrádeček, ale teplíčko

Zůstávání ve špatných stereotypech

I když to tak nevypadá, tak ze zvyku děláš spousta špatných rozhodnutí a zůstáváš v situacích a stavech, které jdou viditelně proti tobě.
Ze zvyku zůstáváš ve vztahu, kde se necháš třískat od debila s kterým žiješ a dáváš to jen kvůli dětem, reakcím okolí nebo strachu, že budeš sama.

Podívej se ty krávo, jak vypadáš! Ty si myslíš, že ve tvejch letech a s těma harantama, ještě někoho seženeš? Tak drž hubu a uvař večeři, nebo dostaneš znova!

Ze zvyku zůstáváš v práci, kterou zvládáš levou zadní a která tě vlastně nebaví. Bereš zasranou almužnu, že si ještě musíš vzít druhou práci, abys uživil rodinu.

Tak, ty nejsi ve firmě spokojenej? Se podívej do novin, víš, že je krize a za tyhle peníze práci jinde nenajdeš! Nejsi zas tak dobrej nejsi, jsi dost línej a takhle dobrou práci nenajdeš, tak se vrať do kanceláře a buď rád, že máš stálý příjem a koukej ty obraty navýšit.

Nechceš tam být, ale prostě máš strach a zvykneš si. Nejdřív v tobě někdo vyvolá strach, a pak se začneš strašit sám, přestaneš si věřit a časem ti to přijde normální. Přesvědčíš se, že si to zasloužíš.
Někde v koutku duše cítíš, jak tě to ničí a stále věříš, že se to změní, že konečně manžel uzná, jak moc si pro něj obětovala a šéf práci najednou zjistí, že bez tebe jeho firma prostě fungovat nebude.

Stále si opakuješ „Ono to přejde„, „Ono to samo zmizí“, jen to musím přijmout, jak říkají ezomudrci!
Občas pomůže i nějaká pěkná a hluboká afirmace, čímž se to dát zase oddálit a na chvíli bude dobře. Taky slušně funguje představa, že někdo přijde a zachrání tě. Třeba táta a máma.

Tak to se kurevsky pleteš. Nic se nezmění samo!!!

Uvědomuji si, kolik odvahy musela mít moje bývalá žena mě po 10 letech opustit. Měli jsme 10letého syna, byt hypotéku, leasingy na auta, spousty závazků. Mojí největší zbraní byla manipulace a ona přesto našla kuráž a řekla NE! To bylo pro mě velké překvapení, dostal jsem nejspíš první velké NE ve svém životě.

Žijeme a zůstáváme v tom ze strachu.
Ze strachu o vlastní identitu.
Ze strachu, co tomu řeknou ostatní.
Ze strachu z odmítnutí.
Ze strachu ze samoty.
Vždy je to strach nebo obava o něco a vždy to je strach, že to nezvládneme, že nejsme dost dobří. Nemáme se dostatečně rádi, abychom udělal ten první a nejtěžší krok z těch sraček.


Strach z odmítnutí

V 16 letech jsem začínal chodit na své první diskotéky do Repre a do Slováče (Pražáci znají), protože mě najednou a z ničeho nic, začaly bavit holky. Ty holky, které jsem do té doby bral jako totální Mimoně neschopné pochopit mé klučičí dobrodružné srdce.
Byl jsem z toho v prdeli. To, co bylo jistotou, se měnilo a já nevěděl proč? Najednou mě holky bavily víc, než si hrát v lese na kovboje a indiány.

Ještě víc to rozjely, čím dál tím častější erotické sny a ranní poluce. Z tohoto poznání jsem začal mít pocit, že je čas otevřít téma jménem SEX.

Byl jsem nesmělý, ale léčil jsem.

Dostupná léčba byla hlavně alkohol, který rozjížděl mou odvahu, zvyšoval představivost a nakopával testosteron a sebevědomí do velký obrátek lopatkové turbíny.
Tenkrát nebyli terapeuti pro puberťáky s uhry na čele, tenkrát se s námi nikdo moc nesral. Tenkrát jsme na tenhle souboj o dívčí srdce a následné zklamání byli sami.

Dnes, když má puberťák jakékoli seznamovací problémy, tak je traumatizovaná celá rodina, a hlavně maminky se snaží udělat, cokoli, co by jejich synáčkovi pomohlo. Nejraději by šli na to rande s ním a případnou nevěstu umravňovali, abych jejich synek nebyl vystaven traumatu odmítnutí. Pak se divíme, kolik máme v generaci jemňoučkých mamánků, co se bojí pozvat holku do kina. Ono by se mohlo stát, že by to nezvládli, když do teď všechny jeho problémy a průsery řešili rodiče.
To je, ale do prdele peklo! Omlouvám se za nejemnost!

Selhání balení

Nedělní diskotéka od 15 hodin a já jsem fakt ve stresu. Přijedu z chaty za nechtama hlínu, jak jsme kopali s klukama bunkr a najednou se hodit do stylu navoněnýho veksláčka, načesat patku, tajně prostříknout tátovým pitralonem a vyrazit.
Začátky balení holek byly fakt těžký a to, že jsem ještě před hodinou byl Old Shatterhand, my fakt nepomáhalo a jeho kouzlo a statečnost byla v prdeli.

Když jdeš desetkrát na bar, abys pozval holku na panáka a desetkrát dostaneš NE, tak po jedenácté, už se ti fakt nebude chtít.

Když pak uvidím, že jde na panáka s někým jiným, začnu okamžitě řešit v čem je lepší a hledat chyby na sobě.
Nejsem dost hezkej, nemám pěkný hadry, smrdím? Sebehodnota letí dolů, jak Pavel Ploc ve své největší slávě. Moje posraná hodnota s názvem oblíbenost klesala.

Nikdy jsem nebyl ten typ, co ho vyhodíš dveřmi a on se vrátí oknem. Později jako obchodník, jsem dostával tak 9 NE z deseti pokusů a musel jsem se to naučit, ale stejně jsem to moc nedával a strach z odmítnutí, byl ve mě před každou schůzkou.
No a když se ti děje tohle často, tak tu máme vzorec Nejsem dost dobrý nebo Nezasloužím si hezkou holku a ten mi následně vezme posranou odvahu na to, zkoušet cokoli nového a míra nekomfortu roste. Jenže mi přeci máme rádi tu naší klidovou komfortní zónu.

Tento pocit jsem si nedávno zopakoval před pár lety na jednom kurzu, kde jsem si měl dojít pro holku na cvičení odmítnutí. Co mám povídat nebylo to zrovna procházka růžovým sadem mého sebevědomí a v duchu jsem se vrátil časem zpět na tu diskotéku a do stejného pocitu.

Je to jeden z případů, jak si vytváříme strachy, vzorce a zvyky, které nám následně brání v rozletu. Je jediná cesta, jak z toho ven a to dále tím procházet a nebrat si to osobně. Nebo zůstat sám, taky cesta, ne?


Smrádeček, ale teplíčko

Tohle heslo si pamatuji z vojny a ti, co na ní byli ho jistě znají.
Když si na pokoji s více, jak dvaceti vojáky, tak v zimě se moc nevětrá. Byl tam smrad, že by jeden pad a dal by krájet, jak mlha před pověstným rybníčkem Brčálníkem. Smrádeček, ale zase teplíčko a nikomu se nechtělo ven do té zimy. Takže si musel obětovat trochu toho voňavého komfortu a zvyknout si.

Proč to píšu?
Smrádeček, ale teplíčko, je přesně ten stav, a to místo, kde se zaseklo spousta lidí, kteří na sobě začali pracovat a nějak jim nejde jít dál.
Stále dokola řeší ty samé emoce a problémy, které již před roky odkryli a pojmenovali. Zkoušejí nové techniky, meditace, Rušku, odblokování, afirmace, nové semináře a nové guru. Už to zkoušeli zprava, zleva, seshora i zesdola, ale stále jsou, tak nějak, ve stejné prdeli.
Přešlapují na místě a topí se ve stejných sračkách. A to po kolena.

Proč? Je jim tam dobře?

Takže jsou po kolena ve sračkách, smrdí to tam jako kráva, ale po čase, když už jsou tam dostatečně dlouho, tak si na ty sračky zvyknou.
Najednou je ze smradlavé žumpy komfortní zóna, a tahle zóna je úžasná buchta se spoustou výhod. Nemusíš nic překonávat, žádné úsilí, žádná práce, pohoda, klídek, tabáček. Zvyk je železná košile a důvěrně to tam znáš.
Najednou v té žumpě najdeme jistoty, je tam přeci teplíčko a ta trocha smradu a nespokojenosti? To tě nezabije, to tě posílí ty vole!

Život přeci není dokonalý a koneckonců dá se přežít a vydržet, ne?

Jenže ten „Smrádeček“ s tou ošklivou tetkou, co si říká „Nespokojenost“, porostou, a tak si začnou čím dál, tím víc zoufat a dlážděná cesta do stavu oběti volá, no tak pojď ty můj chudáčku ubolenej!
Mají strach zvednout tu nohu z těch sraček, vystoupit z té komfortní zóny a udělat krok do neznáma.
Mají strach, co bude za dalším schodem, co je potká za těmi dveřmi, a nedej bože, že by přišli o svou identitu oběti.

Za trochu pozornosti, šel bych světa kraj

Pozornost je úžasná věc, naplňuje tě radostí, štěstím, a právě proto je, ve většině případů hlavní motivací oběti. Většině z nás chyběla pozornost už od dětství a potřeba jí doplnit, je silná a zároveň zrádná.

Takže pokud to opravdu chceš změnit, tak se místo hereckých výkonů v roli oběti, která parádně získává pozornost, zkus soustředit na ten krok z těch sraček ven. K tomu kroku je potřeba odvaha, nic jiného nepomůže.

Jak z toho ven?

Když napíšeš na jakoukoli duchovní skupinu na Facebooku, přijde milion duchovních rad a každá bude zaručená a každá pomůže hned nebo do 10 minut.
Neexistuje univerzální rada a nikdo ti neporadí lépe než Ty sám, jedno je jisté, že tu pozornost k sobě si musíš doplnit sám.

Jako dobrej začátek, vidím na chvíli se přestat hrabat v sobě, přestat mít touhu furt něco otevírat nebo se rozjebávat dalšími emocemi. Začni dělat obyčejné věci, které tě uklidní, dělej něco rukama, sportuj, jdi mezi lidi. Něco tvořivého, co ti bude dělat radost a začni hned. Hned teď, když to čteš, tak se seber a udělej to.

Musíš najít opět svoji sílu a chvíli s ní zůstat, prostě se uzemnit a nemít do prdele furt potřebu být v emočním procesu a lítat po mléčné dráze.
Nabrat sílu, kterou využiješ právě na to vykročení z těch sraček ven.
Pomalu a krok po kroku se začít mít rád a odpouštět si selhání.

Na jednom kurzu Transformace, kde jsem byl jako facilitátor, jsem při obědě nerad vyslechl rozhovor dvou žen, které se navzájem chlubily, kolik mají za sebou emočních procesů a terapií?
Ty vole, to už jedeme závody i v tomhle?
Následně jsem se na ně zbytek kurzu soustředil a opravdu, jim chyběla v jejich životě pozornost.


Uměl si to i když je to dávno

Vykroč s otevřeným srdcem, jako dítě, které se učí chodit. Když spadne, tak se zvedne a zkouší to znovu, znovu a znovu, dokud se nerozeběhne. Myslíš, že by si dítě řeklo, mě je tady na zemi vsedě líp, sice ostatní děti kolem mě běhají jak o závod, ale pro mě to asi není?
Jiná cesta není a musíš věřit, že to zvládneš. Musíš si věřit a jsme zpět u sebehodnoty a sebelásky.

Tak držím palce na ty první kroky, které jsem dělali jako děti!
Já už jich pár udělal a je jasné, že mi jich ještě dost chybí, ale věřím, že na konci nás všechny čeká sladká odměna a konečně čisté a voňavé nohy.

Tomáš, tak trochu jinej bloger!


Líbilo?

Dal jsem si závazek, že budu přidávat novej článek co 14 dnů.

Chceš ho číst ještě čerstvej? Tak se přihlaš k odběru nových článků a já ti vždycky pošlu e-mail.

Odesláním formuláře souhlasíte se zasíláním newsletteru z tomashovorka.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů