Mluvte o tom, jak se cítíte!

Už to je nějakej pátek, co jsem sem dal něco, co jsem nenapsal já, ale přijde mi to jako skvělej nápad pro někoho, kdo chce něco říct, ale nemá kde. Asi je nás spousta, co bych něco chtěla vykřičet do světa, ale nemá kde, nemá komu a bojí se, co tomu řeknou ostatní. O to víc si vážím Blanky, která ho napsala a navíc požádala, jestli bych ho nezveřejnil na svém blogu!

Ten e-mail měl zajímavej předmět:

Čti, je to sice psaný holkou, ale může si z toho vzít kdo chce, co chce. A nebo nic. 🙂

A tak jsem se začetl a mám pocit, že takto to má většina žen, ale ne všechny se umí otevřít a říct to takhle nahlas. Vzpomínám, že stejnej pocit jsem měl, když jsem já začínal psát tenhle blog, že to prostě musím dát ven a třeba to někomu pomůže!!!

A teď předávám pero Blance:

Ahoj, mám na tebe otázku.

Máš někdy pocit, že už nemůžeš? Že už ku.va nemůžeš? Najednou to v tobě bouchne. Najednou se to zlomí.

Pořád jedeš, pořád se snažíš. Snažíš se, aby bylo všechno hotové, aby bylo všechno zaplacené, aby byly děti sebevědomé, šťastné a úspěšné. Abys muže moc nezatěžovala, abys ho chápala, abys mu byla přítelkyní i milenkou. V práci jsi výkonná, nebo máš ty práce dvě a k tomu ještě doma rodinu, nebo jsi na všechno sama. A hrneš to před sebou. A hrneš.

Tváříš se, že ti to nevadí a vlastně tomu věříš. Skoro začínáš vypadat, že jsi silná a nezlomná. Skoro vypadáš, jako bys měla baterky, které nikdy nedojdou. Skoro to vše vypadá tak jednoduše. Každé ráno vstaneš, nasadíš si masku a jdeš dělat, co si myslíš, že musíš. Nakonec s tou maskou už i spíš a vůbec ji nesundáváš. Vpije se do tebe, jako tvoje druhá kůže.

Chci dokonalej život!

Tohle jsem já. Jsem tu pro všechny a dělám všechno, co umím, aby bylo vše v pořádku, a tak, jak si myslím, že je to správně. Chci vidět přesně ten obraz dokonalé rodiny, které nosím ve své hlavě. A vidím ho. Tohle je dobré, říkáš si. Sice jsi na pokraji sil, ale vidíš přesně, co chceš. A tak tě to nutí jet dál a dál a dál. A najednou…

A teď to přijde. Jednoho krásného dne, sluníčko svítí, vše by mělo být sluníčkové a ty už máš tak nějak všeho dost. Jen blbý den, řekneš si. Někdo po tobě může něco chtít. Třeba tvoje úžasné dítě, nebo tvůj milovaný muž, nebo rodina. Je to třeba fakt jen blbost, strašná blbost, ale v tobě se to potká s tím, co chceš ty a co chtějí oni. Přijde trocha tlaku, přijde víc tlaku. Nejsou to oni, kdo tlačí. Oni jsou jen darem, tvým zrcadlem. Oni jen chtějí, abys se už rozhodla. Vlastně jsi to ty, kdo se setkává s vlastní hranicí a neví, čemu dát přednost. Chceš vyhovět, ale zároveň cítíš, že s tím nesouhlasíš. A oni čekají, co uděláš. Vlastně to může být jen zkouška tvých vlastních hranic, kterou zatím ještě nevidíš. A v tom tlaku jsi třeba hodinu, dvě, nebo taky třeba den, dva, nebo i víc… Začneš o tom s někým mluvit, v lepším případě….

Mluv o tom!

A pokud můžu poprosit, promluv si o tom! Říkej nahlas, jak se v dané situaci cítíš. Co potřebuješ. Co se ti líbí a co ne.

A najednou si uvědomíš, kolik tvých NE tam je. A tak je prostě řekneš. NE! A najednou ti to vše dojde. Kolikrát sis sama porušila hranice, kolikrát jsi tu byla pro druhé, aby se měli hezky, abys jim to ulehčila, aby se cítili dobře, líp, nebo aby byl klid.

Do prdele už nemůžu!

Už nemůžu. Já už kurva nemůžu! Já už mám dost! Doprdele, doprdele, doprdele! Já už ani nechci! Já už nechci nic. Jen mít klid. Ať mě všichni nechají na pokoji. Kde je nějaký respekt? Pořád tu být pro všechny a všem být dostupná. Všem uhýbat. Nic neřešit. Dělat, že se nic nestalo, když tvoje srdce plakalo. Motivovat ostatní, když ti dochází síly. Být jim oporou a sama se rozpadat na tisíc kousků. AAAAAAAAAAAAAAAaaaaaaaaaa! Chce se ti řvát, brečet a utéct. A kdo je tu pro mě? Kdo? A i kdyby byl, viděla bych to přes to všechno bahno, co se vyvalilo ven? Jako když se najednou protrhne hráz, bere s sebou všechno.

Respektují oni ty tvoje hranice?

A řekla sis o to? Ukázala jsi jim, kde hranice máš? NE! Tak je čas! Teď! Může se stát, že se okolí lekne. Může se stát, že o někoho přijdeš, ale přišla bys o ně i tak. Ti správní zůstanou, jen to bude chtít trochu lásky a trpělivosti.

Začneš se ptát a dívat se jinýma očima. Najednou začneš víc cítit sama sebe a uvědomíš si, že celou dobu jsi byla jen nepozorná k sobě a svému tělu. Nevěřila jsi tomu, co cítíš, protože sis říkala, že je přece v pořádku dělat ty věci takhle. Třeba protože to takhle dělala už tvoje máma. Třeba. Anebo jsi to viděla někde jinde. Prostě jsi uvěřila, že děláš vše správně. A taky si uvěřila svému obrazu v hlavě, jak má tvůj život vypadat. A hlavně jsi uvěřila, že takový obraz je jediný správný. Ale není. Je tolik možností, kolik je lidí.

Pokud jsi dočetla až sem, postarej se o sebe. A ostatní nech ať se postarají o sebe. Oni to zvládnou, nemusíš být u všeho. Můžeš být i jen u sebe a věřit. Prostě si někdy nabijeme kolena, když chodíme. Ale zahojí se to a zase půjdeme dál, jen moudřejší. S láskou B.

Blanko děkuji, že si našla odvahu a poslala ho ❤️! Velká poklona a i pro mě je číst takto otevřenou zpověď da a velká inspirace!

A to je dneska vše, věřím, že pro holky to může ukázat, že mluvit o tom se vyplatí a pro chlapi, to zas trochu poodkreje svět v kterém může žít třeba jeho partnerka…

ANEBO NE! Je to vlastně jedno, protože jak píše Blanka, každej si z toho vezme to, co potřebuje a třeba vůbec nic… A tak to je v pořádku…Tak zase někdy!

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.