Chvála, co se nebes dotýká

Posílám takový malý zamyšlení nad tím, jak málo se kurva chválíme, a jak nám to chybí…
Sám to pociťuji na sobě, protože jsem zjistil, že můj jazyk lásky je chválení, takže kdo mě pochválí má u mě, ne malé bezvýznamné plus, ale plus velký jako kráva…

Sebechvála smrdí!

V mém dětství si fakt nevzpomínám na nějaké velké chválení, možná babička, ale ta mě měla ráda a vždy mi říkala, že jsem její nejoblíběnější vnouček Tomík, ale pod čarou musím říct, že jsem byl jedinej, jinak samý sestry a sestřenice (vidíš i dnes si to ten můj mozek umí pokazit 😂). Naopak si pamatuji spíš na kritiku, hlavně táta, kterej mi říkal:

„Jsi lempl a na co šáhneš to zkazíš!“.

Dost o tom píšu v článku z roku 2019 – Můj táta a vzpomínky.

Takže už od rodičů nebo v dětství se ta chvála nějak nedostává a samozřejmě nutné je podotknout, že to nelze vyčítat, protože to je ta rodová linka, ani naši rodiče nejspíš nebyli chváleni, a tak to neuměli…
Je potřeba se na to podívat, ale rozhodně se v tom roky nepatlat a nezůstávat v pocitu oběti, což se mnohým soudruhům stává. Jen já se v tom plácal roky, než jsem si to zvědomil opustil tento vzorec.

Vzorec > vidím ho > projdu si tím > odpustím

Možná máš pocit, že se mi to říká lehce! Ano, říká si mi to lehce, protože jsem si tím už prošel a dnes tvrdím, že 80% mého osobního rozvoje nebo zlepšení života bylo, přijmout své rodiče, takový jaký jsou, odpustit jim i sobě, a prostě jít dál, žít a ne si to furt omlouvat kecama typu:

Kdyby mi tenkrát táta neřekl, že jsem lempl, kde já jsem mohl bejt do prdele!

ZAČNI CHVÁLIT JEN TAK!

To nejde, to je nesmysl, chválit musí být za co! Jasně, jenže ono se vždycky něco najde, jen musíš chtít ty věci vidět! A co to prostě jen zkusit! Život je krátkej na neustálý stěžování si… Já jsem příznivec rychlejší a možná bolestivějších řešení, takže odpustit TEĎ a začít chválit.
Příkaz zněl jasně:

POCHVÁLIT MUŽE S KOŽENOU BRAŠNOU (nebyl čas řešit, kdo je kdo!)

Pochvala je zadarmo, to by taky na tebe mohlo platit, tak začni chválit a fakt to nemusí to být jen za nějaké extrasuper hrdinské věci, ale i za běžné, úplně obyčejnské věcičky. Když ti třeba žena udělá jídlo, když ti muž vymění žárovku, přivrtá poličku nebo postaví skříň, i když není manuálně zručnej. To je pak hrdina!

Ano, pojďme se chválit, jak krásně a tentokrát rovně jí přivrtal 😂😂😂!
A chvalme děti, ukažme jim, že je máme rádi a vážíme si třeba tý jedničky z češtiny, na kterou se musel naučit vyjmenovaný slova, nebo spočítá druhou odmocninu z čísla 55! Neříkejme jim jen to, co všechno udělali špatně, ale vyrovnejme to i pochvalou před nastoupenou rodinou!

A ještě horší to je s přijímáním…

Tak, jak neumíme pochválit sebe nebo druhého, tak neumíme ani pochvaly přijímat. Jak jsem toužil po pochvale a ona nepřicházela, tak když náhodou přišla, neuměl jsem jí přijmout. Vyhýbal jsem se jí, zlehčoval to slovy, že to nic nebylo a to umí každý… HOVNO!

Naučme si to užít, přijmi to, že tě někdo pochválí, že ti někdo tleská, že tě někdo poslouchá. Taky mě to trvalo a byl jsem v rozpacích, když mi tleskalo více jak 100 chlapů po mé přednášce o Hranicích na Srazu hustých mužů zima 2024.

Ufff bylo to hustý, stát tam a cejtit tu energii, tu pochvalu od 100 lidí najednou. Když si teď vzpomenu, tak mám znova husinu! To se v životě běžnýho člověka nestává a přál bych to každýmu aspoň jednou zažít! To jsou chvíle, kdy se lámou vzorce chování, který si v sobě tak dlouho držíme, protože nám přijdou NAŠE a co je naše, to se počítá, teda spíš JISTOTA.

Učím se to! Učím se přijímat pochvalu, poděkování za to, co si myslím, že nebylo až tak výjimečné. Jenže, co když to výjimečné je?
Zkusil jsem si stoupnout před 100 mužů a hodinu mluvit o nastavení a bránění hranic. Muselo to mít nějakou strukturu, nesměl jsem nudit a chtěl jsem něco předat. To je kurva velká odpovědnost, ale nakonec složitější bylo příjmutí toho potlesku, té pochvaly!

Chvalme se

Takže pochvala je pro mě klíčová, a jak tak sleduji okolí nebo pomáhám na konzultacích, tak vidím, že to není problém jen můj, ale možná celé generace, možná všech. Nechválíme se a neděkujeme za takové ty obyčejné věci. Já vím, možná ti to přijde zbytečný, bo není čas pičo, jak by řekli v Ostravě, ale zkus to!
Zkus přijít domů a:

• pochválit ženu, že je uklizeno a máš připravenou večeři
• pochválit muže, že opravil tu díru ve zdi, která tě srala už skoro rok
• pochval ženu, jak jí to sluší a že se ti stále líbí
• pochval muže, jak je s ním skvěle a jak se cítíš bezpečně

a dětem řekni, že je miluješ takový jaký jsou a nikdy nepřestaneš

A začni u sebe!

Možná máš strach, že nedostaneš nebo nepřijmeš tu pochvalu, pak ti nabízím svou cestu chválení! Teď jsem to někde viděl na Facebooku, kde jinde, kde týpek učí stoupnout si před zrcadlo, už to může být těžkej úkol, podívat se do očí a říct si skvělej chlap… Bum, dáš to? Platí to i pro holky, jen bych tam dal místo chlapa, třeba ženu nebo: Jsem krásná…. Jsem kočka! Dáš to ženo?

Moudro na závěr

Jednoduše chvalme, jasný první, co tvůj mozek vygeneruje, že musí být za co! Jestli to máš takhle, tak zkus hledat důvod, protože se vždycky něco najde!
Pojďme se učit se chválit a současně tu pochvalu přijímat!
Pojďme zkusit úplně bez důvodu někoho pochválit! Co svý holce nebo klukovi jen říct:
Je mi s tebou skvěle!
To je taky pochvala!
Pojďme…. Ať už to kurva v sobě přepíšeme a žije se nám zas o kousek líp… a kdo by mě chtěl pochválit a podpořit v mém psaní může tady:

Zatím se mějte fanfárově a brzy napřečtenou…

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.