Formule od táty

Původně měl přijít úplně jiný článek, ale tenhle neměl odkladu, protože se mě zase dotknulo něco, co už jsem měl v šuplíku vyřešeno. No, a jak to, tak bývá, vesmír tě vždy otestuje, říkej si, co chceš ty nevěřící Tomáši!

A nebude to, tak vtipný, jo?

Nejdřív úryvek starého článku Proč neumím přijímat dárky, abychom se dostali do děje

---

Proč neumím přijímat dárky

Celý život jsem neuměl přijímat dárky. Když mi někdo něco dával, měl jsme z toho vlastně špatný pocit. Neuměl jsem se tvářit šťastně. Radování a děkování bylo velký problém. Neuměl jsem to a utíkal jsem z toho.

Na jedné z regresí u Iren jsem se dostal ke vzpomínce z roku 1976, to mi bylo 6 let. Kdo by to byl řekl, koukal jsem jako puk, jak to ze mě najednou vytáhla.
Celá rodina slavila Vánoce u babičky v Pardubicích a já pod stromečkem našel krásnou, tmavě modrou, a hlavně velkou formuli plnou lesklých doplňků. Ó, jak ta na mě zářila a já zářil s ní. Ještě teď cítím tu radost. Ostatní dárky mě nezajímaly, jen ta formule. Je nejlepší a nejkrásnější a Ježíšku děkuji, děkuji, děkuji.

Problém byl, že se líbila i mé tříleté sestře a moc jí chtěla, ale já ji nechtěl dát z ruky. Po 15minutovém řevu sestry mi jí nervosní táta vytrhl z rukou a mou milovanou formuli dal sestře. Vím, že táta to nemyslel špatně a nejspíš měl jen plné zuby toho řevu na Štědrý večer, nicméně zde vznikl můj vzorec.

NETĚŠ SE NA DÁRKY, PROTOŽE TI JE MŮŽOU VZÍT!

Když se mi tahle vzpomínka zjevila na regresi, tak má první cesta vedla k mámě, kde jsem vytáhl stará alba a začal listovat. Co jsem našel?
Mrkněte na archivní fotku z roku 1976, můj smutný a zhrzený pohled na formuli…

Tak tohle byl úryvek ze starého článku 23.1. 2019, který vlastně, tak trochu, otevíral můj blog a psaní.

---

Zpět do současnosti

Začalo to přemýšlením o tom, kam pojedu na Silvestra, nějaké možnosti byli, ale jelikož nejsem příznivcem nějakých megapitek, tak jsem se nakonec využil nabídku mého kamaráda Romana Drahoňovského přijet v uzavřené partičce k němu domů. Partička ezoteriků a deskové hry slibovali dobrou zábavu, a tak jsem se dost těšil.

Jo těšil jsem se i na pověstné pohostinství Romana a jeho ženušky Petry. Je to fakt jak v ráji, taková snídaně byla každé ráno, jen obsah se měnil. A to prostě chceš…

Říkám tomu ŽÍT ŽELECHY!

---

Kdo je Roman Drahoňovský?

Je to můj průvodce, kouč, mentor, drezér a hlavně velkej kamarád. Provází mě od začátku na mé cestě osobního rozvoje a moc se se mnou nesere. Jeho radikální upřímnost mě velice často dostává do úzkých a já si opět šahám na to, co se snažím, tak nějak přecházet.

---

Jede se do Želech!

Po příjezdu do Krkonoš k Romanovi, jsme se všichni domluvili, že nebudeme se terapeutovat a nebudeme dělat Core Cry (zasvěcení vědí), což jsou takové parádní techniky, na otevírání bolavých témat v tobě, které většinou končí pláčem.

TAK PŘÍSAHÁME!

…mi ještě teď zní v uších, a to jsem nevěděl, že to bude ještě v den příjezdu takové plačtivé.

V dnešním světě nám chybí blízkost. Chybí i sdílení a vzájemné otevření se jeden druhému. Možná je to divné, ale kolik máš opravdových přátel ve svém životě?
Počítej, ne nemyslím kámoše, co tě plácaj po zádech, když se daří. Myslím ty, co jsou při tobě, když si v prdeli. Ty, kterým můžeš říct všechno, co cítíš i to, za co se stydíš a nepřijde hodnocení, nebo odsouzení!
A co o nich víš Ty?
Nemyslím teď kolik berou, jakej maj barák, a v jakým autě jezdí. Něco hlubšího, něco zevnitř, co jen tak nevyndaj.
Něco opravdovýho!

Roman se rozhodl testnout, jak to mám s dárky.

Roman patří mým opravdovým kamarádům a přemýšlím, jak si vlastně vzpomněl na tenhle dávnej vzorec z dětství? Já, ani nevěděl, že Roman četl nějaký můj článek a o tom, že neumím přijímat dárky jsme se, pokud moje paměť sahá, nikdy nebavili.

Do Želech jsme samozřejmě přijeli s dárky, ale byli to fakt drobnosti a spíš šlo jen o pozornost. Dali jsme je pod stromeček a Petra s Romanem ještě valili oči, že to jsme neměli. Jenže to jsem ještě nevěděl, co mě čeká za překvapení.

Druhý den přijela i Sonička, poslední účastník zájezdu, dali jsme si kávu a začali rozdávat dárky. Všichni se usmívali, děkovali a já se těšil až se začnou lízat čokoládové penisy a vagíny, co jsem přivezl já. Vlastně ani nevím jak, ale najednou mi v klíně přistála obrovská krabice a já si říkal, co to je?

Romane, ty ses posral, co to je? Nějakej test zase jo?
No, co mám povídat, pozoroval jsem emoce, které hned a bez zeptání naběhly.

První klasika, to si nezasloužíš, neraduj se!

Druhá radost, jé já mám dárek!

Třetí zvědavost, co to bude, to je tvrdej velkej dárek!

Čtvrtej přišel smích, což je vidět na fotce, tedy pokus o zakrytí emoce první!

A pak to prasklo

Začal jsem rozbalovat dárek a první našel tohle psaní…

Ty vole, Ty Vole, NO TY VOLE….
Začal jsem lapat po dechu, polykat slzy a emoce hučely, jak větrák v obyváku, když je v Praze abnormální hic.
Věděl jsem, že přes všechny sliby, že se nebudeme dojímat, tohle neustojím, tohle bude mazec, tohle bude velké od-pouštění.

A pak jsem jí rozbalil

Byla tam krásná červená formule na dálkové ovládání, kterou jsem si vždycky přál…
Podíval jsem se na Romana a bylo mi jasný, že tohoto člověka, i když mě občas, tak sere, mi poslal asi můj táta z nebe.
Otevřel jsem ten dárek a cítil slzy, jak tečou po tváři.

Brečel jsem, jak tenkrát, akorát NE nasraností, ale radostí..
Vrátil jsem se o 45 let zpátky, a tu radost sdílel s tím malým klukem, který tenkrát, aby tu bolest ustál, si tu radost z dárků zakázal. Už nechtěl cítit tu bolest, že mu někdo něco dá a pak mu to vezme.
Vzpomněl si, jak mi bylo a dýchal. V duchu jsem cítil, jak to vše zaplavuje láska, jak najednou cítím tu pozornost, která mu chyběla hlavně od Táty.
Brečím i teď, když to píšu, tak silný to bylo ❤️. NEJDE SLOVY POPSAT, CO SE VE MĚ DĚLO!

Má to HEPYEND!
Nakonec jsme brečeli všichni, a to jsme si na začátku tohoto zájezdu řekli, že se nebudeme rozplakávat.
Někdy ty sliby se těžko plní po Vánocích!

Roman se rozhodl, že v zastoupení doléčí něco, co už se zdálo vyléčené. Nikdy bych to nečekal! Nejde popsat Vděčnost, kterou cítím.

Romane (Tati) DĚKUJI, DĚKUJI DĚKUJI!

Takže to bylo moje překvapení a celej pobyt byl úžasnej. Bylo i spousta zábavy u deskových her. Třeba Roman exceluje při hře Aktivity v pantomimě. Co ten dokáže vyjádřit svým tělem a grimasami. Chaplin by tleskal a plakal radostí, že má takového následovníka.

Tak se mějte, já jdu jezdit ❤️

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.