Jak se stát Supermanem!

Potkal jsem ho asi před dvěma lety na naší konzultaci (na památné lavičce-Modří už vědí).
Potkal jsem ho ve stavu, kdy se mu začal hroutit jeho vysněný život leadera, v kterém vše zvládá na jedničku. Byl úplně v prdeli a ptal se mě, co má dělat, že už nemůže, už nemá sílu!
Chtěl bejt to, po čem většina mužů touží!
Správnej chlap, skvělej táta, manžel a úspěšnej majitel firmy. Život, v kterém záříš a všichni k tobě vzhlíží, tleskají ti, plácají po zádech a mají jako příklad, takovýho toho mňamozního „amerického snu!“

• Jo, on to zvládnul! Jde to ty vole, když na sobě mákneš!

Uběhlo pár let, makal na sobě nekompromisně, jak je jeho zvykem! Nic si neodpustil a otvíral se víc a víc… Otvíral srdce, svoje pocity, svoje bolesti a poprvé s nima šel ven. Už ten tlak nemohl vydržet. Puklo by mu srdce!
A teď je mi velkou ctí, že můžu sdílet jeho příběh a dát ho na svůj blog, protože je to fakt kurva silný přiznání, a to chlapi, který to valej na plný kule, jen tak nedělaj.
Tak lidé bděte a čtěte:

Jak se stát Supermanem

Návod, který NENÍ pro každého

Nedávno jsem úspěšně dokončil další část své celoživotní cesty hledání dokonalého vzoru a pátrání po způsobu, jak se takovým vzorem stát. Chci se nyní s těmi z vás, kteří si tak zvolí, podělit o to, na co jsem na této cestě přišel. Je to poselství pro všechny, kdo chtějí inspirovat ostatní, býti dobrými leadery/vůdci, přáteli, rodiči, partnery, lidmi. A také pro ty, kteří stejně jako já, hledali někoho, jehož dokonalému příkladu by se mohli oddat a nalézt tak svůj pomyslný maják v této společnosti, kde, jak pravil Thoreau, „valná část lidí žije v tichém zoufalství“.

Až po dlouhých letech usilovné práce a střídající se radosti a smutku mi začalo přicházet poznání, které tam, jak už to při pohledu zpět bývá, bylo celou dobu na dosah a pomohlo mi vystoupit z depresivního modu „vše je marnost“. Došlo mi, že ve chvílích, kdy jsem se snažil být bezchybný, jsem se ve skutečnosti odpojoval od těch, kteří mě hledali jako svůj příklad. Místo toho, abych jim nabízel realistický obraz toho, co znamená růst a osobní rozvoj, jsem jim předkládal iluzi sebe sama, která je následně v realitě logicky musela zklamat. Nejdříve je a následně mě. Ti, kteří mou objevenou lidskost nepřijali, poté odcházeli. A bylo potřeba, aby se to stalo mnohokrát.

Přijetí vlastní nedokonalosti

Má cesta k přijetí vlastní nedokonalosti byla dlouhá a často, vlastně většinou, bolestivá. Zpětně vidím, že můj obraz dokonalosti byl z velké části ovlivněn mým vztahem k otci. Byl to úžasný člověk, kterého jsem obdivoval za vše, co každodenně žil. Avšak jelikož jsme ho kvůli jeho práci vídali většinou pouze jednou týdně, mohl pro mě snadno být symbolem síly a moudrosti, který nikdy nezaváhá a neukáže slabost.

V těch omezených chvílích, které jsme spolu strávili, jsem viděl jen jeho nejlepší stránky – a to ještě svýma dětskýma očima. Nikdy mě neodmítl, vždy měl na vše odpověď a zdálo se, že žádná překážka ho nemůže zastavit v jeho roli našeho dokonalého táty. Jako dítě jsem si to interpretoval jako důkaz, že pravý vůdce musí být vždy silný, vždy připravený a vždy bez chyby.

Jak jsem dospíval a začal se sám potýkat s výzvami života, rodičovství a vůdcovství, začal jsem tušit, že obraz mého otce byl částečně mýtus, který jsem si sám vytvořil. Neměl jsem možnost vidět ho v jeho každodenních bojích, v momentech, kdy se musel vypořádat s vlastními chybami a slabostmi. To vše mi vytvořilo zkreslený obraz toho, co znamená být silný a úspěšný. Až teprve zpětně jsem pochopil chvíle, kdy jsem byl svědkem jeho „lidských“ momentů, kterým jsem tehdy nerozuměl, nebo možná rozumět nechtěl, neb mi to do mé tehdejší představy o něm nezapadalo a tuto ohrožovalo.

Posraná reklamní vložka

Konec posraný reklamní vložky

Moji hrdinové

Když jsem byl mladší (i starší), často jsem se též nacházel (nebo ztrácel?) v příbězích mých knižních hrdinů, kteří zdánlivě neznali chyby. Jejich statečnost, moudrost a neochvějná odvaha byly pro mě zdrojem inspirace. Tito hrdinové se zdáli být nepřemožitelní, vždy připraveni čelit zlu, neohroženi strachem či pochybnostmi. Byli to živoucí nositelé ctností, kteří se do mě otiskli a já je chtěl ve svém vlastním životě napodobit. Utíkal jsem k nim z reality odpočinout si a načerpat novou víru a sílu, že další den to zvládnu.

Ale stejně jako můj obraz otce, i tito hrdinové byli vytvořeni v duchu fikce – ideální, bezchybné postavy, které sloužily jako archetypy dokonalosti. Neměli špatné dny, jejich morální kompas nikdy nevykazoval odchylky a jejich rozhodnutí vždy vedla ke šťastným koncům.

Zároveň nyní daleko lépe vnímám, že se moudří autoři přece jen snažili představit mi lidské momenty mých hrdinů. A já jejich pochybení přijímal lehce a s otevřeným srdcem. Nikoli ta svá.

Vůdcovství v reálném životě totiž zřídka připomíná tyto fiktivní příběhy. Každý den většina z nás čelí nejistotám, osobním bojům a chybám, které nás však formují. Naše rozhodnutí nemají vždy předvídatelné výsledky a někdy musíme přijmout svá omezení a učit se z nepříjemných zkušeností.

Já chci být dokonalý

Když jsem si uvědomil, že má touha po dokonalosti byla ovlivněna těmito idealizovanými představami, začal jsem se najednou osvobozovat od potřeby být bezchybný. Začal jsem chápat, že praví hrdinové nejsou ti, kteří nikdy nezaváhají, ale ti, kteří se dokážou zvednout a jít dál i po pádu.

Tato realizace mi pomohla pochopit, že touha po dokonalosti může být vlastně břemenem, které nás brzdí v autentickém vůdcovství. Nemusíme být neporazitelní, abychom byli inspirací. Nemusíme být dokonalí, abychom byli hodni následování. A nakonec – nemusíme být bez chyby, abychom byli přijati. Ve skutečnosti je naše schopnost otevřeně mluvit o našich porážkách, slabostech a chybách to, co nás činí pravými vůdci.

Přijímání vlastní nedokonalosti mi tak nyní umožňuje být autentičtější a dostupnější pro ty, kteří mě hledají jako svůj vzor. Ukazuje se mi, že pravé hrdinství není o nepřetržitém a dokonalém vnějším záření, ale o odvaze být zranitelný a o ochotě sdílet vlastní zkušenosti – i ty neúspěšné. A to vytváří záři vnitřní. Hlubší, ale pravdivější.

Nedokonalost na druhou stranu je univerzální. Každý z nás dělá chyby, každý z nás se potýká s problémy a každý z nás má slabé chvíle. Mám pocit, že když jsem se otevřel svým nedokonalostem, stal jsem se přístupnějším. Lidé kolem mě začali cítit, že je v pořádku nebýt perfektní a že právě v našich chybách a selháních je ukryt potenciál pro největší růst.

Chybí nám vzory

Takže když se říká, že naší společnosti chybí vzory – v tom dokonalém slova smyslu, tak já říkám, že nám spíše chybí funkční nástroje k pochopení těch, kteří dokonalí nejsou – včetně nás samých. A lidé, které si jako své vzory vybereme by měli býti těmi, kteří nás na této cestě poznání budou provázet a budou nás učit přijetí toho lidského kolem nás, ale především v nás.

Nastupuji na další část cesty a jsem připraven nést odvážně, pravdivě a zároveň s pokorou pochodeň inspirace. Protože je to třeba. A protože z principu nemůžeme neinspirovat. Inspirujme tedy dobře a vědomě.

Užijte dne

A to je všechno milé děti…

Za mě jedno z nejpravdivějších chlapských sdílení, otevření a aha momentů, které jsem zažil. I když Honza je na mě moc strukturovanej, tak možná právě v tomhle mě inspiruje, ale narovinu říkám, žít jeho život, bych se asi zastřelil. Je tam té struktury zase moc.
Kamaráde mám tě moc rád a jsem rád, že jsem mohl být u toho a věř, že jsem rád, že tě mám ve svém životě!

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.