Ode-vzdání

Poslední dobou hodně pracuji s odevzdáním se a s tím spojenou víru.

Nemyslím teď víru v nějakého Boha nebo, že bych začal chodit do kostela, to ne! Já jsem totiž křtěnej husita a bratr Žižka kázal, že každej katolickej kostel je potřeba vykrást a zapálit….

Je to víra v něco vyššího! Možná víra v sebe a v to, že jsem součást celku?
Víra v to, že co se mi děje, a není to pokaždé podle mého očekávání, je v pořádku a odpor k negativním věcem způsobuje mi bolest. Cítím, že mi chybí jisté odevzdání se proudu života.

Cítím za ODEVZDÁNÍM SVOBODU a ta mě dost rajcuje.

Potkal jsem ženu

Jak už to, tak v životě bývá, potkáváš spoustu lidí. Někteří tě naserou. Někteří jen, tak zasmrdí a nezanechají skoro vůbec nic. A jen vybraní ti ukážou něco ukážou. Třeba úplně nový úhel pohledu na to, co zrovna řešíš.
Já potkal opravdu zajímavou ženu. Jmenuje se Monika-Rozárka, už to jméno mi přišlo divně zajímavé (moudrá sova z Popelky), a to jsem ještě netušil, co přijde pak…. Život je prostě krásnej…

Žena, která pracuje s UMĚNÍM INTIMITY a pokud by tě to zajímalo, tak mrkni na web Muena (tedy MUŽ/ŽENA). Zároveň tě chci pozvat na její webinář Ženská sexualita jako nástroj. Jako ochutnávku si dovoluji zkopčit článek z Rozárčina webu


ODEVZDÁNÍ

Jedna  a jedna jsou dvě, dvě a dvě jsou čtyři…
Toto se dělá tak a tohle zase jinak.
Tak není vhodné se chovat a už vůbec ne tady…
Jasná pravidla, hranice, ohraničení, zákonitosti…

Kde je svoboda…? Volnost…? Jak je možné, že se stále řídíme nějakými pravidly nastavením toho jak by se „to“ mělo či nemělo dělat? Kde jsme my a naše vnímání…?


VNÍMÁM…tedy JSEM…

Dalo by se to tak říct. Co je to vlastně vnímání..? Vnímání je dotek srdce. Dotek intimity, úplná odevzdanost, odevzdanost životu. Jen tak jsme ve spojení sami se sebou a plyneme s životem.
Pád do neznáma, z výšky.
Hluboká nekonečná černá propast, do které padáme a nevíme co je dole. Jediné co náš pád může zastavit je tady a teď. Víra, že tak jak to je, je v pořádku, ať to dopadne jakkoliv. Odevzdání. Jen tak, se dotýkáme života a stáváme se jeho součástí. Jsme v plynutí s životem.


PLYNUTÍ S ŽIVOTEM…

Plynutí má vlastnosti ženského jinu. Jen je. Jako mlhovina v údolí, která se jen rozprostírá. „Opar“ matky Země. Fluidum, éter, „něco“ co vyzařuje nad povrch. To je ženství.
Ženu nedělá pohlaví či jméno. Ale „to něco“, co vyzařuje a nelze „to“ uchopit. Stejně tak jako mlhovinu. Do rukou jí nechytíte a přitom je tak magická a mocná, až se v ní dokážete ztratit. Vábí umělce a fotografy, aby jí zachytili a ztvárnili ve svých dílech. Tato jemná esence ženskosti je neohraničená, nelze ji uchopit. Nemá hranice, ani pravidla. Jediné co můžeme, je stát se její součástí. Ponořit se do hlubokého neznáma, které nemá ohraničení. Nechat se jí úplně pohltit a stát se její součástí. Plně se jí odevzdat.


ODEVZDÁNÍ…

Je velmi těžké se odevzdat s hranicemi v mysli. Pevná struktura a pravidla, které si s sebou stále nosíme nejsou kompatibilní s neohraničenou prázdnotou. Brání se a dělají vše pro to, aby nebyli pohlceni. Protože v okamžiku pohlcení, nad sebou přestávají mít kontrolu. Měknou a stávají se pružnými… Tvrdé hranice z ohraničení mysli mizí a pevná struktura se boří.

Kdo JSEM…? Na tuto otázku nepřichází žádná odpověď. Jen nekonečný pocit hluboké prázdnoty. Uff… je to děsivé. Nořit se do hloubky nenávratného prázdna, kde nic není. Čeho se mám chytit…? Mám potřebu utíkat ke své identitě… Do bezpečí. I když do bezpečí…? Když mám strach…? Něco tady nehraje. Znovu se nořím do bezbřehé hloubky černého prázdna a přicházím na to, že i když je to děsivé, je mi tam vlastně nádherně. Volně, neohraničeně. Vznáším se tím prostorem a levituji ve vzduchoprázdnu. Stávám se jeho součástí. Uvědomuji si své tělo, ale bez pevného ohraničení JÁ JSEM. Uvědomuji si ho z pozice hmoty, která jej tvoří. Nádhera. Tak hluboká svoboda. Jsem součástí všeho. Slyším tepot svého srdce a vnímám jak mi v žilách koluje krev. Žiji. Absolutní splynutí se vším.

SPLYNUTÍ…

Pevné hranice, které nás oddělují od světa a od života jsou pryč. A  my se stáváme jedním. Jsme součástí celku, kteří všichni společně tvoříme. Jsme jeden organismus a společně tvoříme jedno velké pulsující srdce. Každý z nás ho přiživuje svou esencí. Ale jen, když rozpustí své pevné hranice a dovolí si padnout do neznáma…


Dovolit si skočit a padnout do neznáma

Jak jsem psal na začátku, ODEVZDÁNÍ a VÍRA je moje téma a netajím se tím. Pro mě jako chlapa, je těžké něco, natož vše pustit. Dovedeš si to představit, skočit a nevědět kam? Bát se, a přesto to udělat?
Hrdinství prý není nemít strach, ale mít strach, a přesto to udělat.

Nechat to být, to je věta, která mi teď rezonuje ve více oblastech mého života!
Dělat věci, ale nelpět na výsledku. Jak kurva těžké to je neočekávat od sebe to nejlepší. Jít do jemnosti a plavat si v tom odevzdání s vírou, že to dobře dopadne.
Je to těžký! Tak těžký to pustit a odevzdat to životu, a přesto mě to ukrutně láká a zároveň stále někde v koutku duše vnímám odevzdání jako prohru, jako strach ze ztráty kontroly, protože to, co nemám pod kontrolou nemůže přeci dobře dopadnout. Kdepak ta moje chytrá hlavička, vždy něco vymyslí…

Tak se jdu odevzdat a uvidíme, co to přinese….

Tomáš, tak trochu jinej bloger!

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.

DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ MŮŽOU ZA PODPORU

Líbil se ti článek?

Chceš ho číst ještě čerstvej? Pokud ANO, tak si klikni vedle do formuláře a příští dostaneš jako první.

Odesláním formuláře souhlasíte se zpracováním osobních údajů
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • ONLINE KURZ PRO ŽENY I MUŽE!
  • Podpora blogu
  • Osobní konzultace
  • Sdílej každou druhou středu večer
  • Nejčtenější články
  • Rubriky