Asi jsem vážně ne-mocnej!

Budu vám vyprávět příběh!
Nebude to Příběh opravdového člověka, možná spíš Příběh strachy posranýho člověka, trochu pravdivej, trochu smyšlenej a klidně by mohl začínat slovy:

Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero strachy….

Žil, byl jeden vtipnej doktor, říkejme mu Chocholoušek, a jedna z jeho hlavní léčebných metod byla:

Doktore bolí mě…
Tak si na to dej teplý a co když to nepomůže?
Tak si na to dej ledový a co když to nepomůže?
Tak si na to dej odražený, a co když to nepomůže?
Tak pak je to blbý a napiš poslední vůli, než ke mně pojedeš!

Vtipný, takže k doktorovi skoro nechodím, protože si tohle odříkám sám.
Je to doktor vizionář, protože léčí na dálku, aniž by to věděl.

Je mi divně!

Přes ty zkušenosti jsem před pár měsíci k němu vyrazil a řekl mu, že je mi poslední dobou fakt blbě a on se zeptal, jak to poznám?
Doktore, cítím se pořád unavenej a otrávenej. Nic mě nebaví!
Bolí mě klouby, už nemůžu hrát volejbal, který miluji. Cítím tlak na prsou, motá se mi hlava, bolí mě záda a kolena jsou v prdeli, ani nemluvím o tom, že jsem ráno ztuhlý tak (což je v určitých místech vítáno), že nemůžu vstát.

Ale nakonec vstaneš, ne?

Čekal jsem odpověď od doktora a počítal, že přijde hláška o krematoriu v Pelhřimově, a tak dále…..
Takhle jsem se celá léta necítil, tak koho by to nesralo?

---

Já chci vědět, co mi je!

Prošel jsem kolečkem vyšetření na interně, ortopedii, chirurgii, endokrinologii, alergologii, dermatologii, gastroenterologie, imunologii, pneumologii, otorhinolaryngologie a onkologii.
Zaplať pánbůh, že z gynekologie, mě vyhodili, jinak bych vymet snad úplně všechno.
Natočili mi EKG, EEG, ECHO, testovali mi IQ a EQ, už jsem jen čekal na EET, abych to měl komplet.

Celý tohle kolečko trvalo několik týdnů a než se sešly výsledky, tak to byli dva měsíce, víte kde? Ano v prdeli.
No, věnoval jsem tomu dost času a tím, jak jsem se skoro 6 týdnů potkával s doktory, začal jsem mít pocit, že je mi hůř a hůř..

Má hlava jela závod a já věděl, že nemůžu vyhrát!

Nejhorší bylo, že každý týden jsem měl příznaky jiné nemoci, a to vždy podle toho, které vyšetření jsem právě absolvoval.
Během těch pár týdnů jsem prodělal 2 infarkty, jednu mrtvici, artrózu kloubů, nefunkční štítnou žlázu, alergii na pyl a z ní vzniklé ekzémy, žaludeční vředy, poruchy imunity, zápal plic, spánkovou apnoe (ta mi zůstala), zánět dutin a další šílené moribundusy. Kdybych to měl všechno léčit práškama, tak bych musel nejspíš sbalit nějakou lékarnici.

Ty strachy byli šílený a já furt nevěděl, co to je. Teď mě čekala závěrečná návštěva u mého doktora. Hlava jela na plný obrátky a strachy měli posvícení!

Cítím strach z nemoci!

Vzpomínám si na ten den jako dneska, bylo to úterý a mě zazvonil mobil a na něm vidím jméno MUDr. Chocholoušek.
Hlavou a tělem mi proběhl, tak silnej strach, že se mi zamotala hlava a musel jsem si sednout. Najednou jsem měl sucho v puse, najednou mi prasknul ret a najednou jsem nevěděl, jak přijmout hovor….
Někdy je lepší nevědět!
Nezvládl jsem to a nechal mobil zvonit. Zvonil dlouho, takže logicky hlava říká, to bude vážné ty vole. Volal mi za celý den asi třikrát a až odpoledne jsem našel koule to zvednout. Takže doktor, který nevolá a telefony mi nebere, najednou volá několikrát denně? Jsem v prdeli!
Druhý den jsem to zvednul:

Říkám: „Ahoj, tak co, jak to vypadá…“
Říká: „Čau Tome, mám tady ty výsledky, hele není to dobrý. Zastav se za mnou ve čtvrtek po 13 hodině…. Halooo si tam?„
Chvilku jsem nemohl mluvit, sucho v puse a po chvíli hrobového ticha, říkám: „Jojo stavím se…„

Když strachy plánuješ pohřeb!

Večer před návštěvou jsem fakt nemohl usnout, hlavou se mi honily strašné myšlenky. Začal jsme přemýšlet, jak co vyřeším a došlo to tak daleko, že jsem začal vymýšlet, jak se vlastně nechám pohřbít.
Celej život jsem si myslel, že chci zpopelnit a nechat vysypat do mé milované Otavy, na kterou jsem jezdil posledních 20 let na dovolenou. Nedávno jsem viděl na Facebooku jinou variantu, která mi přijde lepší, a to zpopelnění do urny, zakopat a nad urnu zasadit strom.

Teď babo raď, do řeky anebo pod strom?
No uvidíme. Usnul jsem asi ve 4 hodiny ráno a stále jsem nevěděl, jak to se mnou vlastně bude. Mám já tuhle hlavu opravdu zapotřebí?

---

Jako ovce na porážku

Probudil jsem se bez budíku, což se mi stává, tak jednou, maximálně dvakrát za deset let a většinou je to spojené s těšením na něco úžasného.

Poslední rok se budím skoro každé ráno s divným pocitem, nasraností a vlastně nevím proč. I možná proto jsem začal ráno pracovat s dechem, což popisuji ve Velkém tahu, kterej mě během pár minut nakopne a skrz tělo tuto náladu změní.

Slyším všechny ty Moudré, jak říkají, že jsem hodně v minulosti, tedy odvozuji dnešek od toho, co mě potkalo včera.
Správně je žít v přítomnosti, jasně chytráci, slyšel jsem to milionkrát, ale v tuhle chvíli, to prostě nejde i kdybych se posral.
Vyrážím k doktorovi a v hlavě si neustále opakuji svou mantru… Se z toho neposeru, se z toho neposeru, se z toho prostě neposeru.

---

Čekárna strachů

Seděl jsem v čekárně a hlavou mi samozřejmě běželi ty nejhorší možné scénáře o tom, co mi je. Bílé stěny čekárny byli proti mně plné života a radosti. Já byl zelenej, jak sedma a do toho ještě ty reklamy na stěnách o všech úžasných prostředcích a prášcích, co ti vrátí radost ze života.
Chtělo se mi z toho blejt!!!

Můj mozek mi posílal hrůzné vize, jak ležím v posteli, nemohoucí a plnej bolesti z toho, jak jsem ten život projebal. Kolik kravin jsem udělal, selhání a kolika lidem jsem ublížil, a to už nedokážu napravit, už se nestihnu ani omluvit, už nestihnu nic. Začal jsem se loučit, kurva!!!

Těsně před poznáním pravdy

Otevřeli se dveře a sestra řekne: pane Hovorka, pojďte dál…

Vstávám a cítím, že má kolena nechtějí a bolí, a kdyby bylo ticho, bylo by slyšet i to jejich vrzání, které mi připomíná zvuk staré podlahy v bytě na Vinohradech. Opřu se rukou o opěradlo, překonám bolest a udělám první pomalý krok směrem k ordinaci. Hlavou mi probíhají vzpomínky spojené s doktory, kdy jsme se bál, co mi řeknou a vždy jsem sliboval, jak se napravím.

Vzpomínám, jak hrozně jsem se bál zubaře, který mi minule tvrdil, že vrtání nebolí a lhal. Modlil jsem se, že už si budu čistit zuby pravidelně, jen ať nenajde kaz.

Vzpomínám, že pokaždé když mě brali krev, tak jsem měl pocit, jak ze mě odchází život, dělalo se mi špatně a dopředu jsem věděl, že to nedopadne dobře.

Vzpomínám, jak jsem poprvé ležel v předsálí operačního sálu a jediná má myšlenka byla, že se už neprobudím. Když mě konečně přivezli na sál, tak mi anestezioložka říká:

Pane Hovorka, my Vás nemůžeme uspat, máte hrozně vysokej tlak a já abych nemusel ukázat svůj strach vtipně odpověděl, tak mi řekněte nějakou pohádku paní doktorko a ona fakt začala.
Bylo, nebylo, za devatero horami…. a najednou tma.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou a prožil jsem si to znovu, během těch pár sekund, než jsem si sedl na plastovou židli v ordinaci.
Pokud se jedná o strachy, tak náš mozek jede v módu Supermana a maká na plný koule.

---

Je to neléčitelné a umírá na to 100 % nakažených

Sedím na židli a čekám to nejhorší, však my má mysl, říká, připrav se na nejhorší! Doktor se na mě podíval se soustrastným pohledem a povídá:

Tak Tome není to dobrý, je to v prdeli!!!
Kontroloval jsem všechny výsledky a máš pravdu, je to s tebou opravdu vážný až fatální. Mrzí mě to, ale fakt ti nepomůžu a o tomhle nechci ani vtipkovat.
Je to neléčitelné a smrtnost COVID-19 je proti tomu, jak odvar z hodně slabýho čaje ze supermarketu.
Na tuhle nemoc umírá 100 % všech nakažených a nikdo jí nepřežije.

Co mi teda je, doktore, zněla má otázka a čekal jsem pro rozsudek smrti.
Najednou se ten vocas začal smát a povídá, jsi zdravej, až na to, že

---

STÁRNEŠ, TY VOLE!

---

Přemýšlím, jestli se mi ulevilo, tím, že jsem se začal smát anebo tím, že nemám žádnou vážnou nemoc.
Vždyť přeci to, že stárnu a jednou zemřu je jasné už od začátku týhle hry, ale mít nějakou nemoc, to by byl průser, a přitom největší strach nemáme z nemoci, ale právě ze smrti.

Co dokáže strach?

Strachy jsou s námi od nepaměti a je to jako s ohněm, je to dobrý sluha, ale špatný pán. Kdysi jsme strach využívali hlavně na zachování života. Spustil v nás chemickou reakci, která nám zachránila život při útoku predátora. Jakmile nebezpečí pominulo, přestali jsme se bát. Stres a strach odešel, nebyl už potřeba!

Dnes nás strach ovládá většinu života a často nejde vůbec o život, ale o hovno. Máme strach o peníze, o práci, o bydlení, o partnera. Mám pocit, že se bojíme už každé píčoviny.
Máme stres, když se potřebujeme zeptat na cestu, poprosit o pomoc, pozvat holku na kafe a největší peklo, je říct někomu mám tě rád!

Strach je emoce v těle, není teda skutečná, ale zároveň jí není dobré potírat, jako vyrážku. Základem je nepopírat své emoce, prostě tu jsou a někdy stačí je jen pozorovat a pak přijmout, jako přirozenou součást našeho života.

Já se stále učím, jak se strachy pracovat, co si z nich vzít, a hlavně hledám souvislosti, protože všechny strachy nejsou špatné a často nám vlastně pomáhají.

Z určitého pohledu se přes strach a bolest nejvíc posouváme, každý podle své úrovně vědomí. V situacích, kdy správně pracujeme se strachem a bolestí měníme naše životní hodnoty, rozhodnutí a učíme se přijímat odpovědnost.

---

Stárnu a není to škoda?

Prášky, sirupy, vakcíny, elektrošoky, elixíry mládí a plastiky, modlení ani koblihy mi nepomůžou. Tahle nemoc je 100 % smrtelná a nemám šanci se před ní schovat do karantény a ani pod roušku mnoci.

Není to jednoduché se strachy, co máme v sobě. Strachy nasbírané během života a uložené v podvědomí, jsou silní hráči a nenechají nás jen, tak na pokoji. Moje rada je, že na začátku fakt stačí, jen s nimi pobýt, zhluboka dýchat, jít do přírody, poslouchat a pozorovat, co se v tobě děje.

Strach ze smrti je master strach a pokud ho přijmete jako součást života, může se stát, že spousta jiných strachů zmizí s ním.

Tak je neděle, článek hotový a já jdu pokračovat v psaní svého eBooku „Hlavně se z toho neposrat„, což bude Bestseller. Věřím!!!
Děkuji, děkuji, děkuji pokud jste dočetli až sem.

Tomáš – pracující se strachy.
PS: Všem, co jsou vážně nemocní držím palce a tento fiktivní příběh rozhodně není hodnocení situace, kterou si většina z nás neumí představit..

---

Na závěr něco na ponorku a běda vám, jestli vám to nepůjde