Život je hra, tak hraj!

Ať je to, jak je to, jsem prostě hravej. Už od mala.
Hry mě provází celým mým životem a neskončilo to ani teď v padesáti.
Jediné, co se mění časem, jsou ty hry. Už neběhám po lese jako kovboj a nehoním indiány, už nesedím celé dny u počítače a nedobývám cizí hrady. Konečně jsem našel hru, kterou má význam hrát a věnovat jí čas.
Je to život!


Mé dětské hry

Hrozně rád vzpomínám na prázdniny s babičkou Jožkou na chatě nad Sázavou. Byl to úžasnej čas totální dětský svobody. Jediné pravidlo bylo přijít na oběd a na večeři. Nikdo neříkal, co máme dělat. Vše jsme si rozhodovali sami. Svoooboooodaaááááá!
Hlavu nezatíženou starostmi dospělých, a tak nápady chodily, jak na běžícím páse. A že to byly ultraskvělýparádníneskutečněbombastický nápady? To bylo jasný!


Hoří bunkr, hoří les…

Super nápad bylo postavit v červenci v lese bunkr. To by asi nebylo úplně výjimečný, ale udělat v něm z velké plechovky kamna a zatopit, když je venku 30 stupňů, a pak odejít na oběd? Ty vole, to už chce fištróna.

To, že s bunkrem chytl i kus lesa, to bylo úplně jasný, ale koho by to napadlo? Mise byla splněna, bunkr stál, oheň hořel. Už jen ulovit něco k jídlu u mámy. Kdo by si dělal starosti?

Pro nás to byl prostě super nápad a zkušenost.
Ano, bunkr, les a hovno hoří, soudruhu. OVĚŘENO! 👍
Zkušenost k nezaplacení, teda nakonec jsme zaplatili. Fakt dlouho jsem si nesedl na prdel.

Vzhůru na palubu, dálky volají…

Další parádní hra byla na námořníky.
Měli jsme u chaty takovou malou dílnu s rovnou lepenkovou střechou a hned vedle ní byl velký smrk. Zavři oči a uvidíš to.
Krásná loď, vrzavá paluba, stěžeň ze smrku a ta tráva, to byl přece oceán…
Stačilo doplnit jen kormidlo, provaz, plachtu, kotvu ⚓ a kýbl s rejžákem.

Vše jsme si sehnali. Byli jsme všemocní, takový jsme měli pocit. Nic nebylo nemožné, vše se plnilo na počkání. Znáš to?
No, a pak jsme strávili týden na lodi ⛵ (teda na té střeše), drhli palubu rejžákem a vodou (střecha měla pocit, že je na wellness týdnu), sváděli námořní bitvy a šermovačky. Slyšeli jsme volání dálek a my za nimi pluli.
Sandokan by z nás měl velkou radost.


Templáři na Sázavě

Nedávno jsem byl u vědmy, která čte z Akáši (kdo neví, napište do Googlu) a tam jsem se dozvěděl, že jsem v jednom z minulých životů byl Templářský rytíř. Mniši skládají tři sliby:

  • Slib chudoby – Nebudu toužit po světském majetku. A sakra!
  • Slib poslušnosti – Makat do úmoru, bez nároku na odměnu. Znám!
  • Slib mlčenlivosti – Ten jsem v tomto životě evidentně prolomil 😝.

Tak mi to začíná zapadat, ne? Ještě prolomit ty dva sliby, budu v hojnostiříkat si o peníze za práci? No problém!

Jedno léto jsme s naší partičkou na Sázavě dostali nápad, že budeme rytíři. Jenže to není jen tak. Každej musí mít meč, přilbu, štít a plášť. Už nevím koho, ale někoho napadlo, že by se daly udělat přilby z alobalu. Takže všichni na tajnačku do kuchyně ukrást alobal a pak hurá do rokle pod chatou vyrábět helmy.

Začali jsme si obalovat hlavy alobalem, ale ne jednou vrstvou. Přilba musela být pořádná a vydržet úder mečem, takže minimálně třikrát dokola. Pak vzít nůžky označit místo a vystřihnout průzor, aby se po nasazení zjistilo, že to škrábe jak svině. Takže opět domů a najít nějaké staré tričko nastříhat, zauzlovat a udělat si hadrovou masku. No, trvalo to celý den, než jsme systémem pokusomyl vyrobili přilby, pláště, štíty a meče. Nebyla to dřina, byla to radost.

Pak to vypuklo, pravé rytířské války ⚔️ na Sázavě. Lapkové a udatní rytíři. Bili jsme se hrdinně a nejednou se v zápalu boje ozval řev, když někdo dostal do ruky anebo hlavy. Boule a modřiny, no a co?
Bylo to skutečné, my to opravdu žili, teď a tady.


Indiáni a kovbojové

Poslední super hrou jsou nejčastější hrdinové mého dětství. Indiáni a kovbojové, a bodejť ne? V době našich her totiž ty jediné westerny byly s Vinetouem a Old Shatterhandem z Chorvatska 😉.
Ještě dnes vidím, jak jsme brali doma jakékoli staré hadry, deky, plachty a stavěli si první teepee. Dnem i nocí jsme prosili rodiče, aby nám koupili indiánské anebo kovbojské oblečení.

Jeden byl Indián a další kovboj. Já byl po dědovi kovboj a miloval jsem Oldu Šetrného. Navíc jsem měl od dětství obrovské ruce, takže volba byla jasná.
Vtipný je i to, že mi bylo patnáct, takže na chatě jsem si hrál na kovboje a pak v Praze vyrážel na první diskotéky, balit holky (to nikdo neví, tak prosím pššššt!).


A hraju si dál…

Tu vestu, opasek a pistoli mám po dědovi Vaškovi, to byl velký tramp v Posázaví. Nejspíš mám v sobě část jeho dobrodružné povahy.

Jako kluk jsem snil o tom, že jsem na Divokém západě a bráním ty slabé před padouchy. Celé to je o fantazii, kterou nám dnes diktují skrz televizi, filmy a reklamy.
Díky tomu víme, co máme chtít, o čem máme snít, a kam jet na dovolenou. Máme dnes tolik vymožeností, a přesto nejsme nějak spokojeni.

Co tedy hledáme? Víc dobrodružství, větší vzrušení, lepší fantazii, hezčí sny? Všimněte si třeba Facebook. Kolik lidí tam dává krásné fotky z dovolených, výletů a úžasných zážitků. Je to pravda? Nebo je to jen výstavka toho nejlepšího a zbytek života stojí za hovno?


Prokletí počítačových her

Jsme hraví, jen se změnilo místo našich her, ale hrát musíme stále.

Novodobé hry probíhají hlavně v sedě u počítače, tabletu a mobilu.
Naše hry a fantazii jsme přenesli do on-line světů. Naše děti už nejspíš nezažijí to, co jsem popsal v tomto článku, teda hlavně ty městské.

Pár počítačových her jsem hrál a vím, jak jsou úžasné, a že dostat děti od počítačových her, je skoro nemožné.
Když tedy řešíte, že máte doma pecivála a nedělá nic jiného, než paří u počítače, tak si uvědomte, že je to pro něj hra. Děti si prostě potřebují hrát. Nedokážete vůbec nic tím, že mu to budete zakazovat hrát, pokud tedy pro dítě nevytvoříte zábavný plán. Máte na to čas?

Jediné, co si myslím, že má smysl, je usměrnit, co hraje a stanovit časová pravidla. Vyhodit morbidní střílečky a agresivní hry a nastavit třeba dvě hodiny denně. Víc nemá cenu, a ani násilím to nezměníš.

Já jsem syna směřoval ke sportovním a strategickým hrám a nastavil mu časový rámec. Měl jsem to jednodušší tím, že hraje hokej a nemá tolik času.

Nejlepší je vlastní zkušenost

Když hraju, tak pořádně a já pařil, jak blázen hodiny, dny i týdny.
Totální úlet. Úplně vyndanej mozek, neustále ve hře a realita mi mizela. Proč? Byl to můj útěk z reality všedních dnů a hlavně pracovního nasazení.

Někde v sobě jsem měl pocit, že jedině ve hře můžu uspět. Být silnej, šťastnej, bohatej a sám sebou. Úplně jsem se těšil na chvíle, když se rodina sebrala a odjela. Hurááá, celý den na paření.
Utíkalo to rychle, mimo realitu ztrácíš pojem o čase. Říkal jsem si, dokončím tenhle level a jdu spát, a najednou bylo 6 hodin ráno.

Teď, když to píšu, mám v sobě pocit nasranosti. Proč?
Dnes si dokážu přiznat, že jsem byl závislej na počítačových hrách
kolik času jsem mohl strávit s rodinou. Věřím, že mi odpustili, a tímto článkem odpouštím i sobě. Ty ztracené hodiny a dny života nikdy nevrátím. Litovat nebudu, protože to byla zkušenost a za tu se platí. Muselo to ven.


Ptáte se, jak jsem s tím přestal?

Nepřestal! Časem jsem svou hravost přesměroval jinam, a to na svůj e-shop Triko4u.cz. Mám pocit, že dělám věci jinak a snažím se i v on-line světě komunikovat upřímně a přímo. Být milý, vtipný a lidský, třeba v e-mailech, které chodí lidem, co objednají tričko nebo mikinu.
Stále jsem tak trochu na hraně on-line a reality. Pracuji s tím, učím se a snažím se být čím dál tím víc TEĎ A TADY.
Hraju tedy stále a posledních pár let je to mazec. Vstoupil jsem do nové hry, která se jmenuje život. A to je kurva vostrá onlajnovka.


Jakou tedy hrajeme hru?

Víš, co je RPG hra? Na začátku hry si vybereš postavu se základními vlastnostmi, a tím, jak plníš úkoly a procházíš levely této hry, tak se postupně vyvíjíš a vylepšuješ vlastnosti tvé postavy.
Podobnost čistě náhodná? 😝

Je spousty teorií, proč jsme tu, a mě se líbí ta, která vysvětluje, že my jako duše jsme již byli osvícení (nemyslím lampou). Plovali jsme na obláčcích, všechno věděli, vše uměli a po určitém čase zjistili, že se nudíme.
Nuda je hrozná a nutí nás dělat změny.
A tak se dalo pár chytrých hlav dohromady (nebylo to v Polské lidové republice) a vymysleli novou hru s názvem Život.

Stanovila se přesná pravidla hry a nikdo je nesměl porušovat, jinak byl ze hry vyloučen. Podmínka vstupu do hry, mimo jiné, bylo vymazání všeho, co jsme už věděli a uměli.
Každý dostal svoje tělo (bionický obal) v kterém tu hru bude hrát a stanovil si úkoly, které s tímto tělem musí ve hře splnit.
Hra je složená z levelů, stejně jako počítačová, a dokud nesplníš úkol jednoho levelu, tak prostě nepůjdeš dál. Někdo si do hry přišel vyřešit vztahy, někdo prachy a někdo se učí odpuštění, přijmutí anebo sebelásku.
Je to vždy namíchané a nikdy přesně neví, co a jak.
Nestačí ale objevovat. Myslel jsem, že to stačí objevit a vědět. Pěkný hovno, musíš to žít! A to je ten největší masakr!

Jediné, co mě uklidňuje, že šéf týhle hry má velkej smysl pro humor 😇.


Učím tuhle hru hrát svého syna

Tenhle odstavec je spíše pro Táty.

Víte, když máte syna, co je nejdůležitější?
Mluvit s ním a nelhat!!!

Když jsem přišel na cestu sebepoznání, tak jsem zjistil, že mně, jako klukovi, nejvíc chybělo mluvit s tátou o tom, co se mi děje. Beze strachu říct cokoli a nebát se, že mě bude soudit a já se budu stydět.
To se nám, otcům, velice často stává. Když se syn se svěří, my ho okamžitě začneme hodnotit a soudit. Nedej bože hned ho zjebat, že je debil.

Kurva, nedělej to!
Víš, o co jde? Jen o to, abys ho vyslechl a přijal s jeho chybama. Nech ho dělat chyby. Je to hra a on je musí dělat. Musí získat i negativní zkušenosti, poznat pravidla. Je to jeho život.

To vše, co jsem nedostal, jsem někdy až v extrému poskytl svému synovi. Takže můj syn o mně ví skoro vše, včetně podrobností o mých milostných avantýrách, sexuálních technikách a zkušenostech s drogama. Zná mé názory, nápady a hlavně pocity. Sdílet pocity a emoce, je to nejdůležitější. I kluci prostě brečí!

Objímám ho a říkám mu, že ho miluji, kdykoliv ho vidím.
Kroutíš hlavou? Tak kruť! Za otevřenost a upřímnost tě čeká, stejně jako mě, velká odměna. Mojí odměnou je, že můj syn má ke mně obrovskou důvěrunemá strach mi cokoli říct. A to prostě chceš.
Chceš mít se synem vztah, jako mám já. Věř mi to, není víc v mužském světě než důvěra, a když to je mezi otcem a synem, tak je to nejvíc!!!

Konec a šmitec… Dál by mi už tekly slzy a dojímání se teprve učím.
Měj se krásně a hraj život s otevřeným srdcem ❤️
Tomáš, hráč hry života.

P.S.: Udělal jsem si trička ke svému blogu, když mám ten e-shop s tričky.

Líbilo?

Dal jsem si závazek, že budu přidávat novej článek co 14 dnů.

Chceš ho číst ještě čerstvej? Tak se přihlaš k odběru nových článků a já ti vždycky pošlu e-mail.

Odesláním formuláře souhlasíte se zasíláním newsletteru z tomashovorka.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů