Když rozvod, tak rozvod

Některé dárky oceníte až mnohem později

To, co se zdá v přítomnosti jako velká tragédie se časem může stát pozitivní a možná nejdůležitější moment tvého života.

Moje bývalá žena Bára, aniž by to možná v té chvíli tušila, mi dala jeden z největších darů 💝, který jsem mohl dostat. Našla v sobě obrovskou sílu 🌪️ a odvahu a mě argumentačnímu buldozeru oznámila:

Chci se rozvést!

Po deseti letech, z mého pohledu celkem pohodového manželství, mi oznámila, že se mnou už nemůže být, že je unavená, a že se chce rozvod.

Znáte slovní spojení „Jak když do mě uhodí blesk?“.
Tak přesně takhle jsem se cítil v tuto chvíli. Měl jsem pocit, že pro mě skončil život, zbořila mi během jedné věty vše, co pro mě bylo svaté.
Já Tomáš, který se rozhodl ze vzdoru ke svému tátovi, že nikdy neudělám to, co on a nerozvedu se?!
Já Tomáš, který slíbil svému synovi, že ho nikdy neopustím, jako táta mě?
Já Tomáš z boží vůle Jámámpravdista, který najednou zjistil, že nebude po jeho?
Nechápal jsem to a jediné, co jsem měl v hlavě byla otázka:

Proč?

Stokrát nic umořilo Osla, říká jedno přísloví a mě to teda šlo skvěle 😪.
Nastoupil jsem jako velkej suverén s celkem jasnou otázkou.
„Proč se chceš rozvést?“ a tlakem na odpověď: A chci odpověď hned!
Odpověď, ale v tu chvíli nebyla k mání, respektive přišla, ale měla pár let zpoždění.
Můj Igor (tak říkám svému Egu) začal řešit pouze tuto otázku! Na nic jiného jsem nedokázal myslet.

Tenkrát jsem byl bez odpovědi, ale zároveň jsem nutně potřeboval řešení, protože já žádný rozvod nechci. Moje chytrá hlavička 💆‍♂️ vymyslela řešení o dvou fázích, které jsem střídal a fakt si myslel, že zaberou a bude klid. Dneska vidím, že jsem se vlastně točil, jak pes za svým ocasem a to doslova!

Fáze první Sladkej Ross

Když máš průser, tak se každej normální chlap začne přehnaně snažit. Začal jsem tedy i já, byl jsem milej, sladkej 🍬 a pozornej, jak Ross ze seriálu Přátelé.

Neustále jsem se ptal, jak se cítí, na co myslí a jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Začal jsem luxovat, mýt nádobí, jezdil jsem se synem na hokej a snažil se jí ve všem maximálně pomoci. Chtěl jsem to celé změnit?
Měl jsem pocit, že se měním a byl jsem na sebe pyšnej. Chytal jsem se jejich jemných úsměvů, a to mě dost nabíjelo. Po týdnu jsem si říkal, je to na dobré cestě a myslel jsem, že nejhorší je fakt zažehnáno. Jenže se vlastně nic neměnilo, stále byla odtažitá a stále opakovala, ať jí dám čas.
Prostě nevěřila, že se kvůli ní změním.
Jenže to mě právě nebavilo, na co chce stále čas? Proč to nezmění hned?
Když se po pár dnech nic nezměnilo, říkám si, tohle moc nefunguje, je čas změnit taktiku!


Fáze druhá Nasranej buldozer

Jasně, takže člověk se tu snaží a je to k hovnu. Uklízím, luxuji a myji nádobí jak debil? Takový ponížení, ty vole!!

Druhá fáze byla plná hněvu, nasranosti, trapných gest a jízlivosti.
Vše jsem totálně obrátil a přestal se snažit. Vytvářel jsem neustálý tlak a strach z toho, že to sama nezvládne, změkne a vrátí se s prosíkem k Tomíkovi.
Tato fáze byla o dost jednodušší a proto jsem jí držel vždy déle než tu první.

Takže pěkný hovno slavný soude

Nevrátila se! Poprvé v životě, jsem viděl její sílu. Všechno vydržela. Byla rozhodnutá a já se potácel v emocích od agresora až po oběť.
Byl jsem úplně v prdeli a chyběla mi pokora.

Finále bylo, že jsem možná neoprávněně (i když kdo ví) nakopal jednomu pánovi, co se kolem ní točil. Mě se hrozně ulevilo, ale nejspíš to byla poslední kapka do pověstného džbánu trpělivosti

Měl jsme pocit, že opravdu dělám maximum pro rodinu. Trávil jsem desítky hodin denně v práci a každý měsíc se bál, jestli vydělám na hypotéku a splátky, které musím zaplatit. Ty strachy mě ničily, ale neměl jsem sílu se s nimi svěřovat. Svou rodinu jsem musel za každou cenu chránit! Je pro mě svatá.
Takže opakuji, měl jsem pocit, že pro rodinu dělám maximum, a vůbec jsem si neuvědomil, co jí nedávám.

Závislost na počítačových hrách

Byl jsem neustále ve strachu, že zklamu a neuživím svou rodinu, kterou jsem miloval nadevše, jen jsem to neuměl říct.
Žil jsem v něm hrozně dlouho a nedokázal s ním pracovat, pouze ho utlumit, zastrčit a odložit. Byly dvě věci, které mi pomáhaly z toho uniknout, a to byl volejbal a počítačové hry.
Počítačové hry 💻 mají jedno velké kouzlo a to je, že tě přenesou do virtuálního světa, kde můžeš být kdokoli a dělat cokoli.
Ve hře můžeš být král 👑 Artuš, obrovskej Orc s nadlidskou silou 💪 anebo chytrej kouzelník, co všechny okouzlí 🧙🏽. Můžeš být kýmkoli, stačí vybrat hru a splnit si to, co si nemůžeš dopřát v tomto světě.

Počítačové hry jsou útěk z reálného života, stejně jako chlast nebo drogy, a jelikož mám velké zkušenosti, tak o nich napíši v nějakém článku příště 😉.
Takže jsem prostě utíkal. Utíkal od odpovědnosti. Utíkal od rodiny a Bára to prostě nevydržela a řekla dost!


Den, kdy jsem odešel

V den odchodu, jsme se domluvili, že počkám, až syn usne a pak odejdu. Byl jsem úplně v prdeli, vnitřek stažený a bolelo mě břicho. Najednou přišel syn, sedl si na mě a přitulil se. Ty vole, jako by to cítil! Snažil jsem se mluvit, ale nějak mi nešlo to. Začal jsem brečet a musel odejít na záchod.
Chlapi přeci nebrečí 😭 a já ho nechtěl stresovat!
Seděl jsem na záchodě a brečel, a jak to ze mě odcházelo, tak jsem si uvědomil, jak dlouho jsem vše držel v sobě a nedokázal říct, co cítím?
Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy jsem si naposledy dovolil brečet, kdy jsem si dovolil ukázat svou bolest a smutek.
Kdy naposledy jsem brečel?
Kdy jsem si slíbil, že nebudu projevovat emoce?
Nakonec jsem ten večer nebyl schopen odejít.

Nejhorší byla první noc

Seděl jsem na posteli ve vybydlené garsonce se svým notebookem, kterému jsem věnoval více času než své rodině. Koukal jsem do blba a nevěděl, co mám dělat. Proč nemůžu být se svou rodinou 👪?
Noc, co noc jsem usínal s přáním, ať se ráno probudím v naší ložnici a mezi námi bude spát náš syn, že tohle je, jen blbej sen. Následně jsem každé ráno opět zažil to zklamání, že se mé přání nesplnilo.
Cítil jsem selhání, zradu, bolest, chuť se mstít a ubližovat, ale v srdci jsem věděl, že to udělat nemůžu. Je pravda a musím přiznat, že ne vždy, jsem se choval skvěle, ale nakonec jsem Igora ukočíroval a zvládl jsme to. Hlavní důvod byl můj syn.

Mysli na Mikiho

Tu noc jsem si poprvé přiznal, že jsem to posral a je konec. Přemýšlel jsem, jak se s tím vyrovnám a jediné co mi dávalo v této situaci smysl, bylo přestat myslet na sebe, ale udělat všechno proto, aby to neodnesl náš syn. Na všem jsme se domluvili a před mým odchodem jsme vysvětlili synovi, že táta musí odejít, protože si nerozumí s mámou. Řekli jsme mu, že ho oba moc milujeme a že s ním budu kdykoli bude chtít, ale bydlet budu teď jinde.


Dárky od rodičů

Jak už to tak bývá, tak do většiny vztahů vstupují partneři a co je obrovská parádička, vstupují tam i jejich rodiče. Myslím tím tvoji rodiče a rodiče partnera, takže sečteno, podtrženo čtyři kousky rodičů.
To je samozřejmě jednoduchý model, vstupuje tam toho mnohem víc, ale já mám rád jednoduchost 😉.

Vynechám teď, když vám rodiče stále vstupují fyzicky do života a budu mluvit o naučených rodinných vzorcích od rodičů, které si neseme do vlastních vztahů a bereme je, jako správné.
Vzorce z dětství tak, jak jsme vnímali mámu s tátou a vztah mezi nimi. To, co jsme nasáli a přijde nám jako správné, a tak se chováme následně ve vlastních rodinách.

Co si nesu já?

Hned na začátku, musím říct, že našim moc děkuji, protože mi poskytli bezpečné dětství a rozhodně bych nic nechtěl jinak. Potřeboval jsem to přesně tak a ne jinak. Navíc to jsou mé vzpomínky víc jak 40 let staré a víte jak to je se vzpomínkami, jsou to mrchy ulhaný.

Nevzpomínám si, že by se naši nějak extra k sobě měli, že by si říkali, že se mají rádi a projevovali nějak silněji city. To, ale neznamená, že se neměli rádi, ale prostě se moc neobjímali. Byl to takovej „Studenej odchov“.

Vzpomínám si, že máma se o nás krásně starala, hodně času trávila v kuchyni a vařila (dodnes mi nikdo neudělal takovou svíčkovou jako máma). Pečovala o nás svým způsobem a my měli vše, co jsme potřebovali ve světě materiálním.

Vzpomínám si, že táta dost makal, nebyl moc doma a když byl, tak chtěl hlavně odpočívat. Táta byl pracant, a tak i víkendy trávil na melouchách. Všichni měli Škodovky, Trabanty nebo Wartburgy a my měli luxusní Simcu a v paneláku mít krb za komoušů? Tak to bylo výjimečné!
Jeho mantra, kterou si nesu i já, byla, že vydělat prachy je obrovská dřina a spousty času. Pak se divte, že dělám i 10 hodin denně.

Když mi bylo 17 let, tak táta odešel a víc o tom píšu v článku Můj táta. V tu chvíli jsem se zařekl, že pokud budu mít rodinu a děti, tak jí nikdy neopustím. Nikdy, nikdy, nikdy, ty vole NIKDY!
No, nikdy neříkej nikdy!

Můj rodinný vzorec

Takže výsledný vzorec je, že ve vztahu je důležité, aby žena vařila a starala se o děti a domácnost a já musím vydělat dostatek peněz, abych zajistil rodinu a hlavně jí nikdy neopustil. Nejsou potřeba žádné velké citové investice a projevy lásky, na to není čas.
S tímhle modelem jsem vstupoval do manželství s holkou, která měla jako hlavní starost mě milovat a pečovat o mě, jak o krále.
Jaká náhoda? Bára byla a je skvělá holka a ještě lepší máma, myslím, že syn si nemohl přát lepší, ale taky si nesla svůj batůžek z rodiny.
Byla v rodině brána jako outsider, a tak se snažila světu a hlavně rodičům dokázat, že zvládne všechno, ale úplně všechno pro pochvalu od táty a mámy.
Jaká paráda, že celé generaci chybí chválení od rodičů, že?

A výsledek rodinné rovnice?

Přišel jsem o rodinu, která pro mě byla posvátná a najednou nebyla, nebylo nic! Jediné, co mi opravdu zbylo, byl můj syn.
Můj syn, kterému jsem se do jeho 9 let skoro nevěnoval. Otravovalo mě jít s ním na hřiště si kopat, stavět lego, učit ho něco, když mu to nešlo?
Byl to pro mě ztracenej čas, stejně tak, jak kdysi pro mého tátu.
To jsou mi, ale náhodičky, to by ses z toho vesmíru posral!


Jako v pohádce, to dopadlo dobře

Každá pohádka má šťastný konec a ten můj je současný vztah s mým synem i bývalou manželkou.
Přišel jsem o rodinu, ale získal úžasné chvíle s mým synem, prodloužené víkendy a chlapské dovolené.
Nevím, co mě přesně tenkrát osvítilo, ale tím, že jsme byli sami, tak jsem se mu musel na stoprocentně věnovat. Už nebyl čas na výmluvy proč to nejde? Najednou jsem musel vymýšlet plány na společný čas, musel jsem se starat, měl jsem zodpovědnost. Ještě dnes vzpomínáme na slavné pánské večeře Drobkovo rizoto (rýže a konzerva tuňáka) 😉.

Nastavili jsem chlapská pravidla bez keců:
Já vařím, ty meješ nádobí!
Já ustelu, ty luxuješ!
Já umeju záchod, ty vyneseš koš!
Místo podmíněných příkazů udělej tohle a pak možná jdeme do kina, přišla spravedlivá dělba práce, nikdo to za nás neudělá! A když v tom byla soutěž, šlo to vlastně samo.
Jedno pravidlo bylo třeba, že na společné víkend musel každý z nás vymyslet plán na jeden den a ten druhý ho musel bez keců absolvovat.

Super byli i letní dovolené na Šumavě u Otavy. Řeka, louka, stan, táborák, olympiády, noční bojovky, sjíždění na raftech a parta kamarádů.
Co může chlapská a dětská duše chtít víc?
Žádné povinnosti, špína je náš kamarád, mobil pouze pět minut denně na telefon mámě, že žije a zbytek obyčejná zábava.

Tati já mám hlad, tak si něco ulov v kempu u hodných tetiček. Dneska nejíme, dneska pijeme 😆.

Čas už nevrátím

Dnes je synovi 18 let, na jednu stranu jsem na něj pyšný a na druhou je mi dost smutno, že už mě tolik nepotřebuje a že se málo vidíme.
Jsem šťastný, že jsem to ještě stihl a o něco lépe ho připravil na život, než jsem byl já. Teď už ho musím nechat jít, nechat ho dělat vlastní chyby, najít svoji cestu.
Jediné, co můžu dělat, je čekat, až se mi zeptá Tati, můžeš mi poradit?


Kopni do vrtule dokud máš čas

Takže chlapi, pokud brečíte, že nemáte se svými dětmi vztah a serou na vás, tak je prostě sbalte a vyrazte s nimi zažít nějaké dobrodružství. Máš pár let, než ti vyrostou a půjdou svou cestou, kde už nebudeš potřeba, tak ty vole, kopni do vrtule a vezmi je pod stan do lesa. Vezmi je na hory! Vezmi je na přechod uhlíků. Vezmi je kamkoli, kde zažijete něco jen spolu.

A hlavně bez bab!
Tedy nech doma ženu, mobily a další blbosti, které to můžou zkazit. Vykašli se na příkazy, co můžou nebo ne, jen buď s nimi. Buď přítomný, buď upřímný a jen poslouchej, co říkají. Na děti, bohužel nic jiného nefunguje.

Tak se držte, nebojte se mluvit o pocitech, o bolesti a říkejte si, jak jen to jde, že se máte rádi. Přijímejte ty dárky, tak jak jsou a mějte hezký Vánoce 🎄!
Tomáš – táta


PS: Pro Báru

Pokud jsem něco napsal špatně, tak to jsou pouze mé špatné vzpomínky a ty víš, jak to mám. Mám tě rád a děkuji, že jsme to, tak skvěle zvládli.

Líbilo?

Dal jsem si závazek, že budu přidávat novej článek co 14 dnů.

Chceš ho číst ještě čerstvej? Tak se přihlaš k odběru nových článků a já ti vždycky pošlu e-mail.

Odesláním formuláře souhlasíte se zasíláním newsletteru z tomashovorka.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů