Chceš trauma? Vím, jak na to!

Před dávnými časy, v předaleké galaxii…..

….. byl udělán výzkum, v kterém byli stovkám pozemšťanů na obrazovce ukazovány modré a fialové tečky a ve chvíli, kdy byla tečka modrá, měli zmáčknout tlačítko označené modrá tečka. Promítáno bylo v rychlém sledu tisíce teček několik hodin, takže by se to dalo označit, jako pěkný svinstvo od Emzáků.
Na začátku výzkumu, byla většina teček modrých a jen pár jich bylo fialových. Dokud byla většina teček modrých, tak pozemšťané s velkou přesností dokázali určit, která je modrá a která je fialová. Po čase, začali ubírat počet modrých teček a naopak přidávat více odstínů fialových teček, začali testovaní chybně označovat fialové tečky za modré.
Je pravda, že když dlouho koukáte na obrazovku, kde se střídají tečky, které mají hodně podobný odstín, chybovost roste a za chvíli uvidíte modrou všude.

To samé se opakovalo, ale tentokrát s obličeji. Účastníkům výzkumu byli ukazovány obličeje jiných lidí. Na začátku promítali z velké části výhružné obličeje proložené menším počtem neutrálních a milých obličejů a jakmile účastník viděl výhružný obličej, měl stisknout tlačítko označené zlej ksicht.
Pokus pokračoval tím, že vědci začali ubírat zlé ksichty a přidávali neutrální a milé. Jakmile se to stalo, neubylo počtu zmáčknutí tlačítka, ale pozemšťani začali i nevinným obličejům přiřazovat výhružný vzhled. Najednou viděli hrozbu i tam, kde vlastně nebyla. Byl to podobný efekt, jako u modrých teček.

Přemýšlím, kde soudruzi mimozemšťani udělali chybu?
‚Na první pohled to je takovej přitroublej pokus mimozemšťanů, který nemaj do čeho píchnout, protože nikde v galaxii se neválčí, ale výsledek pro obyvatele planety Země je dost znepokojující.
Přišlo se na to, že lidská mysl vytváří po určité době předpoklady, kolik má objevit modrých teček anebo výhružných ksichtíků a pak mačká, jak přiblblá, aby předpoklad splnila 😏😏.

Mysl potřebuje vytvářet předpoklady a pak je plnit, aspoň na 128 %, jinak není spokojená a pod tímto tlakem začne označovat jako výhružné tváře i ty neutrální. Kdo by to byl řekl, člověk jí věří, a nakonec se ukáže, že s námi slušně vyjebává. Mrcha je to, co vám mám povídat.

Efekt zlých ksichtů

Jako pozemšťan bych řekl, že jsme v prdeli, protože tento efekt zlých ksichtů a modrých teček nám nejspíš dost zásadně zkresluje hodnocení věcí a situací v našich životech.

Představme si anonymní finanční úřad v nějakém daňově poctivém městě (třeba Želechy anebo Kolinec), respektive tu část, která má na starosti daňové kontroly. Tu, co máme všichni nejraději a přitom oni to s námi myslí dobře 😆😆.

Co přesně se stane, pokud nebudou mít dostatek hlášení o daňových podvodech?
Nastane peklo, protože horší než mimozemšťan, který nemá do čeho píchnout, je už jen znuděný ouředník. Najednou snaživej ouřada začne hledat chyby tam, kde nejsou, a i malý přestupek se stane skoro trestným činem. Za špatnej pohled na přepážce dostaneš pokutu za urážku na cti.

Pojďme v této představě ještě dále, co kdybychom totiž vymýtili všechny zločiny, korupci, podvody a lidi by na sebe byli hodní, tančili na louce a zpívali Love is in the Air, byli bychom šťastní?

Tak prej ne, říkali přechytralí Ufoňáci a mě to začíná dávat smysl. Jediné, co by se prý stalo, že bychom razantně posunuli hranice vnímání toho, co je dobré a co je špatné. Najednou by slova jako násilí, zranění a trauma dostala úplně jiný význam.

Vzkaz od mimozemských vědců:

Je nám to líto, ale vaše mysl neustále hledá problémy a nebezpečí, a to i tam, kde vůbec žádné nejsou. Tak to vypadá, že jste fakt v prdeli.

Násilí, zranění a trauma

Z historie známe spousty násilí a nemusíme jít dále, než je pár desítek let zpátky. Dříve slovo násilí znamenalo fyzické napadení anebo dlouhodobé psychické týrání.
Dnes se slovem násilí nebo zranění označujeme úplně běžné nepříjemné situace do kterých nás dostává život. Slovo násilí a zranění používáme i ve chvílích, kdy nás jiný člověk obyčejně pošle do prdele anebo řekne „Ty seš úplně blbej!“.
Bum a je tu zranění anebo rovnou trauma!

Trauma je duševní stav navazující na prožití nějaké příšerné situace a zkušenosti. Příčinou může být válka, znásilnění, těžký úraz nebo delší doba žití v nelidských podmínkách a která dokáže člověk vyřadit z běžného života i na několik let.

Dnes mám, ale pocit, že lidi označují za trauma cokoli, co jim překročí hranice a dotkne se jejich komfortní zóny. Někdo tě sprostě urazí tím, že označí třeba tvůj článek, jako trapárnu a trauma je tu!

Trauma vznikají, jak na běžícím páse z kdejaké kraviny a my jsme získali nový módní doplněk. Kdo nemá aspoň nějaké minitraumíčko, nemůže do společnosti.

Chceš trauma, tak si vyber!

Včera mě jedna holka, řekla, že ho mám malýho. Trauma!
Nedávno do mě jeden násilník strčil v metru. Trauma!
Co to máš na sobě? To je fakt hrůza! Trauma!
Lidi se mi smějou. Trauma!
V šesti letech mi na pískovišti vzali hračku. Trauma!
Dostala jsme kartáč od nadřízeného. Trauma!
On mě opustil po prvním sexu. Trauma!
Jseš tlustej, jak prase. Trauma!

Cítíme zranění a trauma při jakémkoli překročení našich hranic a bolí nás to, jako by nám někdo vrazil kudlu do zad. Jsme schopni udělat obrovskej emoční výstřik v situacích, které bychom měli zvládnout levou zadní. Proč tak přeháníme, není to jen tím, že nám chybí pozornost?

---

Moje dětské trauma

V jednom starším článku jsem popisoval svoje trauma z dětství o tom, že neumím přijímat dárky. Přicházel jsem na to 40 let, protože jsem neměl tušení ani nástroje na to zjistit proč. Ok dnes to vím, zpracuji a jdu dál. Nebudu se přeci v padesáti trápit s tím, že mi v šesti letech někdo vzal formuli.

Chceme sebevědomé děti, ale..

Přesně tohle přehánění vede k tomu, že jsme nesamostatní a ve svém životě si nejsme schopni poradit se základními problémy, které nás potkávají. Rozsypeme se, jak domeček z karet, při jakémkoli tlaku, který nás potká.

Následně tohle přehánění přenášíme na naše děti. Začneme jim bránit dělat vlastní chyby, aby nedostali trauma a pokud něco poserou, tak to okamžitě napravujeme. Nenecháme je nést následky, přijmout zodpovědnost a z těchto chyb se učit.
Nikdy v historii nebylo tolik psychicky traumatizovaných dětí, jako za posledních 20 let.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Děti velice často používají sprostá slovíčka. Zejména pak jedno slovo. Je to slovíčko TRAUMA!

Film Pelíšky s variací.

Rozumím tomu, že každý z nás je různě citlivý, ale dělat trauma z běžných životních problémů? To jako fakt
Chceme být dospělí, ale chováme se jako ublížené děti nebo puberťáci.

Mám pocit, že čím lépe se máme, tím více zveličujeme své problémy, které se v životě dějí. Každý z nás si prošel svým utrpením a bolestí, někdo větším a někdo menším, to je život do prdele!
Díky tomu, co prožíváme, se posouváme, měníme své hodnoty, hranice a přijímáme odpovědnost.
Přestaňme být plačky a chudáčci, kterým se v životě furt něco špatného děje.

Něco se ti v životě nelíbí, tak přestaň remcat a změň to a pokud to nejde, opusť to. Řekni už NE!

I proto je důležité používat citlivá slova jako násilí, zranění, trauma, rasismus v situací, které tomu odpovídají, a ne je využívat tak, jak se nám to zrovna hodí. Už jen to nás posune o další kus dál.

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.

PS: Poděkování za inspiraci Marku Mansonovi a jeho knize Všechno je v prdeli

Více o tom v mém E-booku Jak se z toho Neposrat!