tom na boxz

Děkuji ti Smutku

O minulém víkendu jsem byl na parádní boxerské akci od partičky Mojesila.cz, kterou uzavíral meditační šamanský rituál. Moc jsem se na tuto akci těšil, zrovna procházím rozchodem, a to není nikdy jednoduché, zvlášť když je lásko opravdová a na pohlaví záleží.
Rozpadl se mi vztah, v kterém jsem možná poprvé otevřel srdce, napojil se a cítil lásku!
Jen jsem nepochopil, že vesmír ze mě udělal převozníka a na druhém břehu je prostě nutné vystoupit. Vystoupit z loďky, jít dál a když se ti nechce, tak to bolí. Převozník je prej záslužná funkce a je ho potřeba, ale proč kurva zase já a teď?!!

Tak si prostě smutním, no!

A proč jsem jel? Protože mi je smutno. Protože smutním. Protože něco končí, a to vždy bolí. Já měl pocit a určitě to nebylo poprvé v životě, že je to úžasné, že to je skvělé, že mi je v tom krásně, a že to je na pořád.
No, měl jsem ten pocit, bohužel jen já.

Mým věrným rozchodovým průvodcem byla vždy kapela Lucie. Jsou písničky, které když slyším, tak mi připomenou vždy holku s kterou jsem chodil a pak se rozešel. Takže je jasné, co mi teď hraje v autě! Možná moje příští holka se už musí jmenovat Lucie, třeba je to souvislost, kterou jsem zahlédl až teď.


Boxuj a dostaň smutek ven

Celý život jsem tohoto smutnýho borce zaháněl, jako většina lidí, chlastem, hulením, prací, hraní počítačových her a dalšíma dobrotama, co tě z toho vždy na chvíli vytáhnou, ale nakonec, když si sám, tak se ten bolavej a smutej zmetek zase vrátí.

Když jsem dostal nabídku být na této boxovací akci, přišlo mi to jako dobrej nápad, protože jsem potřeboval toho smutnýho bráchu dostat ven a skrz tělo, to je nejrychlejší a nejlepší.
Dostaneš ho VEN! A ještě zhubneš, vole!
Pátek začal, tak hravě. Skákáním, běháním, kardiem a já hned na začátku přecenil své síly, nebo spíš odolnost svých achilovek a kloubů. Přepálil jsem to!

V sobotu budíček v 7 ráno, ty vole to je jak na vojně, to ses posral.

Ale, nakonec vstaneš ne? Jo, vstal jsem a ranní rozcvička, nebyla sice do půl těla jako na vojně, ale dost mi jí to připomínalo. Přes počáteční odpor, jsem nakonec zhodnotil, že to bylo super!
Následoval seminář o životě, síle, emocích a rozumu. Líbí se mi, jak to Richard vede! Vše je jednoduše vysvětleno a pěkně kresleno. Richard je dobrej a pod jeho vedením ti to dává smysl, a proto ho fakt doporučuji (z vlastní zkušenosti) pokud si nevíš rady, a tak trochu se v životě plácáš. Je to prostě velkej kormidelník a i díky němu jsem dnes tam kde jsem a použiju jeho moudro, žen nejde zvládnout emoce, jen reakce na ně a to je velká pravda.

Odpolední oťukávání

Možná to vypadá, že se bijeme jako koně, ale je to opravdu ve velmi přátelské atmosféře, je to fair play.
Většina účastníků se s boxem nikdy nepotkala a pokud ano, tak fakt jen z rychlíku. Takže se učíme základní údery a jde hlavně o to naučit se techniku. A pak se začneme oťukávat a začnou lézt emoce, a tak to má být, tak to je v té příručce 😆.
Kdo nechce boxovat, protože bolí, tak má variantu jít na Tai-či, čičičííí 🐱 😆
No, v neděli už jsem jen fotil, protože mé zlikvidované tělo, křičelo, jak o život, a to i přesto, že Richard nás učí najít svou míru! Jo s Mírou se to musí dělat viď Amorku 😆

Chci poznat svůj smutek

Říká se, že to nejlepší patří nakonec, a to na tomhle víkendu platilo na 100 %. Jak jsem byl smutnej, tak jsem si dal, jako záměr před meditací, že chci poznat svůj SMUTEK.
Chci poznat to, co mám v sobě hluboko zakopaný, zalitý betonem a navrch zamčený železným krovem, jen tak, pro jistotu, aby to nevyplavalo ven. Na tuhle bezpečnostní vložku, ještě přihoď úžasné maskování smutných chvilek bryskním humorem, který nemusím vymýšlet, prostě to stříká, hned, jak by to mohlo jít do hloubky.
Čím nejlépe překryješ smutek než jeho opakem, že?
Jo, a hloubka není pro každýho a před pár lety jsem ani nevěděl, že tam vevnitř někde je.


Bacha na to, co si přeješ!

Tak jo přání vysloveno a šamanská meditace začíná….
Ležím a hlavou se mi honí myšlenky, jaký to bude, jestli se dokážu uvolnit a zda se mi splní můj záměr potkat se se smutkem. Najednou jsem se ponořil do hudby a odlítám ✈️.

Někde v dálce slyším, jak dýchám a jsou chvíle kdy mám pocit, že jsem přestal, říkám si to je dobrej trénink na Wim Hofa, takhle si nedýchat, jen být, a cítit se jako bez těla. Super jsem si to užíval a cítil se úžasně uvolněně a pak přišel…
Vlastně nevím, co přišlo, ale zachvátilo mě to hrozně silně a začali mi chodit vzpomínky.
Vzpomínky na to, jak jsem byl neslyšený malý kluk, jak mi vzali hračky na všechny rozchody, rozvody a hlavně na ten poslední. Úplně mě to zaplavilo, bolest v těle, zastavilo se mi srdce a já začal usedavě plakat.


Když jsou slzy jediná šance!

Nemohl jsem ani dýchat, vlna za vlnou a slzy byly jediná šance, jak to pustit ven.
Konec machra, co všechno zvládne a neuroní ani slzu, ty vole! Ani hovno, mě na kolenou neuvidíte!
Já unesu všechno! Já to dám!

Plakalo vše, co mohlo plakat.
Plakalo moje vnitřní dítě, žena i muž.
Plakalo moje Ego, moje Duše, Srdce a oči.
Plakala moje lítost, sebelítost, zrada, nasranost, hněv i agresivita.
Plakala moje nevinnost i vina, láska i nenávist.
A nejvíc plakal můj SMUTEK. Byl tam dlouho, byl držený v okovech vzorců, že je špatný, nikdo ho nechce vidět a nikoho nezajímá.

Plakal jsem zhruba 4 hodiny, plakal jsem bez přestání a cítil jsem, že to, tak je správně. Mohl jsem z toho utéct, jako vždy, ale mě přišlo, že potřebuji vyplakat těch čtyřicet let, co jsem se rozhodl, že nebudu plakat.


Děkuji ti smutku

Děkuji TI, Smutku!
Děkuji SI, že jsem si to dovolil!
Děkuji slzám, které hodně odplavili.
Děkuji Richardovi za provedení smutkem.
Děkuji Danečkovi za jeho velké srdce ❤️. Bra!
Děkuji všem těm, kteří byli na rituálu a byli se mnou!
Bylo to silné, hluboké, osvobozující. Bylo krásné uvolnit to, co jsem tak dlouho držel a nedovolil ukázat a pustit.

Bylo to smutně krásné, zjistil jsem, že smutek není zlý, špatný, jen není v dnešní době moc přijímaný. Přitom i smutek z nás dělá lepší lidi. Ještě stále ho cítím, ještě stále je ve mě a asi poprvé z něho neutíkám.
UŽ NECHCI UTÍKAT, a někde ho zabetonovat, je mou součástí.

Nechceš být v slzavém údolí stále

Je to jako s polívkou, pokud jí přesolíš, tak se nedá žrát, takže pozor na smutek, aby se nestal tvým životním postojem. Tvým denním chlebem, tvým pánem, a aby neovládnul tvůj vnitřní svět. Mohlo by to být dobré, pokud by ses rozhodl pro povolání profesionální plačky na pohřbech, ale být v něm dlouho, životu rozhodně neprospívá.
Je potřeba žít život, je potřeba se i radovat a smát! Vše jednou přebolí a přijde něco nového a krásného.

A to je kouzlo života, že se vše mění a velmi často nezávisle na tobě!
Už vím, že když budu potřebovat, tak budu smutný, a když budu chtít, tak zas budu dělat prdelky 😂😂😂.

Tomáš, tak trochu jinej bloger!

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!

Líbilo?

Dal jsem si závazek, že budu přidávat novej článek co 14 dnů.

Chceš ho číst ještě čerstvej? Tak se přihlaš k odběru nových článků a já ti vždycky pošlu e-mail.

Odesláním formuláře souhlasíte se zasíláním newsletteru z tomashovorka.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů