Rozhodnul jsem se, že budu Táta!

Příběh Davida

Vždy mám radost, když mohu na mém blogu sdílet příběh a pohled někoho jiného.
Tentokrát s radostí a láskou sdílím příběh mého blízkého přítele Davida. Udělal to, čeho se většina z nás bojí, jak čert kříže.
Všeho se vzdal a rozhodl se jít svojí cestou, a to chce fakt velký koule a odvahu! Všechno prodal a odstěhoval se, tak trochu mimo civilizaci, kde žije se svou rodinou na plný úvazek. Takže z dnešního pohledu exot jako prase! Jenže mě jeho příběh přijde inspirativní a čím jsem starší, tak mě to do té přírody nějak táhne.

Jeho cesta se jmenuje Dar života, na níž připravuje budoucí rodiče na porod, příchod dětí a provádí se svou ženou Gabkou vědomým rodičovstvím.


Rovnováha v životě muže – táty

Myslím, že každý muž, který už je TÁTA, jí tak nějak hledá. A pravděpodobně ji hledal už dřív, ale tehdy se to možná dalo ještě nějak přečůrat. Ano, mluvím o té kluzké obratné mršce, která jen se na chvíli objeví už zase někam mizí, ROVNOVÁZE.
Jak to udělat, abych dokázal cítit svobodu, jít za svým posláním a zároveň odpovědně pečoval o potřeby své, ženy i dětí. Jinými slovy, jak být partnerem, přítelem, tátou, živitelem a oporou rodiny, synem, kamarádem a kdo ví čím ještě dalším a přitom neztratit sám sebe, zdraví a nezbláznit se?
Mám pro Tebe pár otázek, které mi pomohly při hledání a neustálém nalézání mé rovnováhy. Zkus se po přečtení každé z otázek na chvíli zastavit a najít svou vlastní upřímnou odpověď a až potom si přečti tu mou.

Co je rovnováha v životě?

Už z podstaty slova rovnováha mi vyplývá, že v rámci tolika různých rolí a potřeb nejen vlastních, ale také všech dalších členů rodiny to nebude jen tak. Den má 24 hodin a pokud nejedeš na kokainu nebo podobném krátkodobém stimulantu, tak po strávení potřebného času spánkem, ti jich zbývá nanejvýš 17 a to navíc žijeme ve společnosti, kde být rodičem je sice oficiálně žádoucí, ale v podstatě za trest. Takže dalších 8 spíš 10 hodin strávíš každý pracovní den v zaměstnání nebo podnikáním a cestou tam a zpět, abys zajistil všechny domnělé potřeby rodiny. Rovnováha v životě je pro mě dynamický stav, něco jako jízda na surfu, neustálé vybalancovávání naplňování skutečných potřeb sebe a mých nejbližších, s tím že já udávám základní směr, kterým se surf – náš život ubírá.

Už jsi dospěl?

Převzal jsi za svůj život odpovědnost nebo stále hledáš viníky a příčiny někde jinde a jsi jen obětí okolností? Ono totiž dokud nepřevezmeš odpovědnost za vlastní život, těžko v něm můžeš najít rovnováhu, protože budeš mít pocit, že Tě z ní neustále někdo jiný vyvádí.
Moje máma mi zajišťovala skvělý servis, ale když jsem z florbalu přesedlal na silniční cyklistiku, tak mi prostě řekla, že některé věci, jako to, co vaří a kdy pere, kvůli mě měnit nebude a tak jsem si začal vařit a prát sám. Pak jsem ještě v rámci studia žil 10 měsíců v Německu a musel jsem vyjít se 400 Eury stipendia na měsíc nebo si něco přivydělat, což v Kolíně nad Rýnem a s mým sportem nebylo jen tak. Prostě jsem se musel postarat sám o sebe a jsem za to rád. Dávalo mi to od začátku ve vztahu s ženou velkou svobodu. Přesto bych neřekl, že jsem byl dospělý. Skutečně jsem dospěl, převzal zodpovědnost za vlastní život a svět, ve kterém žiji, až relativně nedávno, když jsem se dostal pod nánosy rodinných a společenských přesvědčení a poznal sám sebe.

Proč jsi táta?

Tak tahle otázka a upřímná odpověď na ní, jsou vůbec tím nejzásadnějším pro to, abys mohl jako táta cítit v životě rovnováhu. Odpovědi mohou být velice různorodé, ale od tvé konkrétní odpovědi se odvíjí všechno ostatní.
Když se s upřímností podívám zpátky, tak bych nejspíš odpověděl:

„Vím, že chci být tátou, ale v tuhle chvíli spíš vycházím vstříc své milované ženě, než že bych věděl, že je ta správná chvíle stát se tátou.“

A od toho se pak logicky odvíjela „nepohoda“, kterou rodičovství přineslo.
Odpovědi na otázku proč jsme rodiči mohou být velmi různorodé jak od nás tátů, tak našich žen. Možná Ti může při hledání tvé vlastní odpovědi, pomoci další otázka:
Jakou odpověď bys chtěl slyšet od svých rodičů?“

Dnes vnímám rodičovství jako nesmírný dar a tátou jsem proto, abych dopřál dětem, které k nám přišly, prostor k poznávání sebe sama a objevování světa v milujícím a podporujícím prostředí. Ukázal jim jak vnímám svět já a jak je podle mě správné v něm žít a přitom jim vymezil jasné hranice ve smyslu toho, kde začíná svoboda dalšího člověka. Vše s láskou, otevřeností, úctou a pravdivostí k sobě, ostatním a přírodě. Věřím, že tak dělám každý den svět lepším místem.

Jak se změnil tvůj život s příchodem dítěte/dětí?

Život se mění neustále. My se měníme s ním, ale často si toho nemusíme být vědomí. Změny totiž běžně probíhají postupně, nenápadně pronikají do našeho života. Občas ale nastane situace, která přinese změnu razantní. Narození dítěte takovou změnou rozhodně je a záleží na každém rodiči, jak se na ni připraví a následně se s ní vypořádá. Možností je spousta.
Omlouvám se, ale nemám osobní zkušenost jen s jedním dítětem, napoprvé se nám totiž poštěstilo dvounásobně a tak tu změnu možná vnímám ještě silněji.

První těhotenství jsme prožili řekněme standardně, takže o skutečné přípravě na rodičovství nemohla být řeč. No a kromě toho, že Gabča se mnou přestala dojíždět do zaměstnání, jsme se snažili náš životní styl zásadně neměnit. Možná bych řekl, že jsme se ho až snažili udržet. Měl jsem stejné, chvílemi možná ještě větší, pracovní nasazení, do práce jsem stále dojížděl přes celou Prahu (+-80 minut denně). V pracovním týdnu se toho tedy moc nestíhalo ani normálně a s dětmi se nestíhalo vlastně už vůbec nic. Doma jsem po návratu z práce našel ženu vyčerpanou z celodenního přebalování, krmení a konejšení dětí, psychicky rozhozenou z toho, že jí nejde kojit a že jí to bolí a ze všech změn, které v jejím těle probíhaly. Takže jsem se začal věnovat dětem a tomu, co bylo doma potřeba ještě udělat. O víkendech a mých dovolených jsme trávili čas spolu, dodělávali resty a drželi si náš aktivní životní styl (kola, běh, inliny). Bylo to dost monotónní, náročné a zpětně vnímám, že jsme se na příchod dětí nepřipravili a ani moc šikovně nezareagovali.
Měli jsme méně času na všechno! Na sebe, na spaní, na koníčky, na péči o domácnost, na vaření, na milování a přitom jsme se snažili dělat všechno v podstatě stejně. Vědomě jsme zásadně neubrali, nezměnili jsme své návyky, požadavky a ani standardy. Vznikaly z toho napětí, únava a nepohodlí a to logicky jak u nás, tak u dětí.

Jasně můžeš si říct, to je normální, to k dětem patří, mají to tak všichni, ale není to jen tím, že všichni opakujeme ten stejný nefunkční vzorec? Samozřejmě, že trochu přeháním, ale jde o to, přimět Tě k zamyšlení, tak jako naše situace nakonec přiměla k zamyšlení nás.


Jsi na to sám?

Občas si tak možná připadáš. Měl jsem chvílemi stejný pocit a měla ho i má žena. Důležité je o svým pocitech mluvit a mluvit o nich jako o svých pocitech, tedy bez obviňování. Prostě mám takové pocity.
A pak je dobré umět si říct o pomoc, třeba babičkám, dědečkům, kamarádům, sousedům nebo si zaplatit někoho na péči o domácnost nebo děti. Možnosti jsou vždycky, ale když nehledáš a neřekneš si, tak se sami neobjeví. My jsme hodně spoléhali na Gabči rodiče, kteří jsou skvělí a hodně nás podporují, ale na začátku jsme si neříkali o pomoc a trochu jsme zanedbávali další vztahy a možnosti pomoci. Dnes je kolem nás možností všude spousta a to i přesto, že babičky a dědečky máme přes 2 hodiny cesty autem.
A samozřejmě dostáváme úžasnou zpětnou vazbu a vzpruhu v nejrůznějších podobách od našich dětí, jen je třeba si jí uvědomit a užít.

Co je pro tebe opravdu důležité?

Když neznáš odpověď na tuhle otázku, těžko může být Tvůj život v rovnováze. Těžko si ho můžeš zorganizovat ke své spokojenosti. To samé platí pro Tvou partnerku, ačkoliv si myslím, že ve většině vztahů budeš udávat směr společného života Ty. To důležité pro každého z vás by se mělo vzájemně podporovat nebo doplňovat a podle toho byste si měli zařídit život.
Já jsem reálně netušil, co je pro mě důležité. Od doby, co si pamatuji, jsem si vědomě nevytvářel prostor na zjišťování toho, co je pro mě opravdu důležité. Ano neustále jsem řešil něco „důležitého“ – písemku, zkoušku, zápas, správný trénink, rande, hraní na počítači s kamarádem, výživu…

Později práci, soužití s partnerkou, zvelebování a fungování domácnosti, dovolené, aktivní trávení „volného“ času, …  Ano, snažil jsem se dělat věci, které mě baví, dávají mi smysl. Vybíral jsem si (občas až přebíral) školu, práci, partnerku, koníčky, ale dnes mám pocit, že jsem zůstával na povrchu, možná jen v mysli. I když jsem se pro něco nadchl a nadšení mi většinou nějaký ten rok vydrželo, vždy na pozadí zůstal takový nepříjemný pocit, že v mém životě a v tom co a jak dělám něco nesedí.

V tom, jak vnímáme svět, sehrává roli výchova a prostředí, ve kterém vyrůstáme. Podle toho, jak se v nich cítíme, je většinou buď téměř nekriticky přijímáme nebo úplně odmítáme a to aniž bychom si to uvědomovali. Jedeme na automat a dnešní společnost a její nastavení nás v tom maximálně podporují.
Až když nás něco přiměje se zastavit, otřese to naším systémem, jsme většinou schopní poodstoupit a zpochybnit naše vnímání světa. Dokážeme se nezaujatě podívat na svůj život, věci a lidi, které přijímáme i které odmítáme. Začneme hledat nějakou hlubší podstatu.
U mě tohle zastavení nastalo zhruba rok po narození holek. Značné životní tempo nabralo ještě větších obrátek a ze života mi mizely činnosti, které mě obveselovaly a díky kterým jsem dříve nevnímal tu absurditu našich životů.
Když mi práce nedávala smysl, na kole jsem si od ní vyčistil hlavu. Stejně to fungovalo ve vztahu, když každodenní život drhnul, odjeli jsme na víkend nebo dovolenou, který jsme promilovali a dopřáli si i další rozptýlení a společný čas a nějakou dobu to zase šlo. Teď jsem byl na kole s dětmi a o víkendech a dovolených se vzpamatovávala manželka, aby přežila další týden. A milování? To bylo jakousi povinnou rutinou vedoucí k dosažení orgasmů.

Už to nešlo! „Takhle to má být?, takhle je to správně?“ To byly otázky, které mě přiměly se zastavit a hledat, co je pro mě opravdu důležité: „Je to práce, která přispívá k vědomější budoucnosti mého okolí i světa, děti a čas strávený s nimi a osobní rozvoj skrze partnerský vztah. To vše v kontaktu s „čistou“ přírodou, přirozeně a opravdově.“

Jak máš uspořádaný život?

Odpovídá současné uspořádání Tvého života tomu, co je pro Tebe opravdu důležité? Jestli ne, bylo by fajn s tím něco dělat. Uvědomit si, jak to máte dnes a jaký by byl ideální stav a pak začít hledat propojky mezi nimi. Něčeho asi bude potřeba se zbavit, něco pozměnit a něco pravděpodobně zůstane.
Pro mě bylo v danou chvíli nepředstavitelné dál dojíždět do zaměstnání a věnovat mu tak asi 11 hodin každý pracovní den. Začal jsem vnímat, co z mé činnosti v zaměstnání je opravdu důležité a přínosné pro mého tehdejšího zaměstnavatele a vytvářel jsem plán, jak se zbavit toho ostatního. Chtěl jsem zkrátit pracovní úvazek, ale přitom zachovat většinu svého přínosu pro zaměstnavatele a tím i svého příjmu.
Kdyby se mi to povedlo, zřejmě bych jen oddálil vše, co následovalo. Ignoroval bych totiž skutečnost, že v rozporu s tím, co je pro mě opravdu důležité, byla sama práce, můj zaměstnavatel a v podstatě i jeho zákazníci, respektive způsob uzavírání a realizace zakázek. Moje poslání je jinde, ale to jsem v danou chvíli ještě nevěděl.

Rozhodnutí

O práci jsem ale přišel a i díky tomu jsem získal prostor rozjímat nad naším životem a jeho dalším směrováním. Protože jsem zůstal doma se ženou a dětmi, tak ho zase nebylo tak moc, ale byl už alespoň nějaký a když jsme ještě řekli o pomoc, bylo ho ještě víc.
Hledat jsme se vydali společně se ženou, což není cesta pro každého, ale nám to pomohlo udržet si a rozvinout náš vztah. Za spoustu uvědomění vděčíme Denise a Richardovi a jejich kurzům, i Richardovi jako takovému a jeho kurzům, ale velký vliv na nás měl také Te Kaha (maorský strážce moudrosti), Duše K a významné je i učení Genových klíčů.

Postupně jsem se vzdal lpění na řadě představ, třeba na úsporách, které jsem si vytvářel na stáří nebo vytvoření pasivního příjmu, života v okolí Hoslovic, místa kde má moje rodina kořeny a dalších.
S každým odevzdáním se objevila nějaká nová cesta, která nás přiblížila tomu, co je pro mě (nás) opravdu důležité a tím i ROVNOVÁZE V ŽIVOTĚ.

Dar života

Věnuji(eme) se práci s lidmi, zejména s páry na jejich cestě k vědomějšímu přístupu k životu a rodičovství, děti (dnes už tři) jsou s námi doma a společně tvoříme náš sen, náš vztah i my sami jsme se posunuli k větší hloubce, otevřenosti, svobodě, lásce, přirozenosti a hravosti a žijeme obklopeni krásnou a divokou přírodou.

Vím, že všechny důležité odpovědi má každý z nás v sobě, je jen potřeba se zastavit, dokázat si naslouchat a prohlédnout myšlenkové vzorce a přesvědčení, které jsme si vytvořili v předchozím průběhu života. K tomu, abychom to dokázali, nám mohou pomoci některé techniky, prožitky a informace. Ty předáváme v rámci článků, videí, přednášek, kurzů, online programu nebo individuální práce.
O všem se dovíš víc na webu www.darzivota.cz a můžeš se taky přihlásit k odběru našeho obšťastníku.


Davide děkuji

Tak to byla Davidova pohádka, kterou se rozhodl žít a teď žije.
Pro někoho nepochopitelné a pro někoho je to sen, vymanit se z toho stresu městského života, honění se za nesmysly a věcmi, které stejně nakonec jsou, tak trochu k hovnu.

Jo kdybych já byl mladší… já vím kdyby byli v prdeli ryby…
Tak se zatím (s)mějte a hlavně se z toho neposerte.

Tomáš, tak trochu jinej bloger!

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!

Líbilo?

Dal jsem si závazek, že budu přidávat novej článek co 14 dnů.

Chceš ho číst ještě čerstvej? Tak se přihlaš k odběru nových článků a já ti vždycky pošlu e-mail.

Odesláním formuláře souhlasíte se zasíláním newsletteru z tomashovorka.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů