Pohádka o Pepíčkovi

Miluji pohádky

A víte, proč pohádky miluji? Protože dopadnou vždycky dobře a nikdy zlo nevyhraje nad dobrem. Tenhle model máme v sobě uložený a toužíme po něm. Bohužel to tak nefunguje v životě a osobní příběhy se často mění v dramata, u kterých brečíme jak želvy.
Jenže já chci taky pohádku, a proto vám napíšu svojí…
Postavy v této pohádce jsou možná smyšlené a třeba se nic nezakládá na pravdě. Je to prostě taková fantazy pohádka o klukovi jménem Pepíček.
Kdo se v tom najde, je to jeho problém a autor nepřebírá odpovědnost za případné psychické újmy anebo AHA momenty.

---

Pohádka o Pepíčkovi

Za devatero horami, za devatero řekami a devatero lesy poblíž města perníku žil jeden malej klučina s krátkými kalhotami na kšandy a pěknou bílou košilí, kterou dostal k výročí nástupu na základní školu. Moc mu to slušelo a s aktovkou na zádech vyrážel do světa vzdělání, aby dokázal svýmu tátovi Josefovi, že je silný a tvrdý kluk, který tenhle svět ustojí.

Pepíčkův táta

Pepíčkův táta byl z rodiny kulaků, zvyklej od mala makat na poli a gruntu. Rozšiřovat polnosti a hospodařit na vlastním, byl život jeho předků, a tedy i jeho. Jenže byli padesátý léta a blížil se rudej průser. Komouši všechno sebrali a zbývalo se buď zapojit do JZD anebo zvolit jiné povolání.

Pro tátu Josefa se zbořil svět a stal se z něho zakyslej a zlej dědek, kterej akorát nadával a ostatní ponižoval a nejvíc to odnášel malej Pepíček. Dával mu hustej kouř, aby z něho udělal tvrdýho chlapa, které ho nic nesestřelí, neprojeví slabost, všechno vydrží a nikde nebude brečet.

Jak už to tak v životě bývá, tak Pepíček nějak extra netvrdnul, ba naopak otcova neláska z něho dělala spíš bačkoru, který, aby měl klid raději všechno odkejval a rozhodně nechtěl jít do konfliktu. Neustával jeho tlak, neplnil jeho touhu mít hustě tvrdýho syna a sám sebe nenáviděl, za to, že není takový, jakého chce mít otec.

Kletba já to vydržím

Jak Pepíček rostl sám na sebe uvalil kletbu, že všechno vydrží, nebude nic řešit a nehne přitom ani brvou. Našel si ženu a založil svou rodinu a narodil jsem mu syn Tomík. V tu chvíli si vzpomněl na svého otce a rozhodl se, že to, co nedokázal sám, tak dokáže se svým synem. Udělá se svého syna silného chlapa, který vše ustojí, neprojeví slabost a nikde nebude brečet.

Jak už to, ten život umí zařídit, tak Tomík byl takovej malej budižkničemu, nejraději se válel v kočárku s dudlíkem anebo se cpal rohlíkama s kakajíčkem. Takovej malej roztomilej buřtíček na kterého se všichni smáli a štípali ho do těch buclatejch tvářiček.

Zrcadlo, zrcadlo, kdo pak je na světě

V tomhle světě jsme si všichni navzájem zrcadla. Ukazujeme si vlastní chyby a nedostatky a Tomík byl to nejlepší zrcadlo, jaké si mohl Pepíček přát. Teda on si ho nepřál, to život se postaral.

Pepíček to, ale nechtěl vzdát, chtěl sobě i svému otci dokázat, že aspoň jeho vnuk bude to, co si přál děda. On kurva bude otec, který připraví syna pro život v tomhle podělaným světě plného, závisti nesvobody a udavačství.

Tomík to úplně nechápal, proč ho tatínek nikdy nepochválí, proč ho trestá za to, jaký je, i když se snaží, aby byl přijímaný. Problém byl v tom, že Tomík Pepíkovi připomínal jeho vlastní selhání.
Připomínal mu to, že sám před svým otcem neuspěl, že zklamal jeho očekávání, jeho touhu po silném synovi, a to byla nesnesitelná bolest.

Tomíkovo zastavení

Celý život si Tomík myslel, že ho táta Pepíček nemá rád. Většinu své lásky věnoval jeho sestře, jak už to, tak u tatínků s dcerami bývá a v duchu mu to dlouho vyčítal. Čekal, že časem dostane pochvalu, ocenění a splní tátův sen o synovi na kterého může být pyšný.

Čekal, čekal, čekal…
Trvalo to dlouho, dlouho, dlouho, než nakonec sám našel souvislosti a pochopil, celou tuhle pohádku.
Pochopil, že sestra mu nezrcadlila, jako žena, to zklamání v mužské síle, a proto věnoval víc času a lásky jí.
Pochopil, že pohled na rozkydlýho, ufňukanýho a bezcílně potácejícího se syna, mu otevíral vlastní rány a bolesti.
Pochopil, že to, co dělal, byl vlastně projev otcovské lásky, kterou v sobě všichni máme.

Zkus se zamyslet, jestli zrovna to, co ti na tvým tátovi nejvíc sere, co způsobuje největší vopruz, není do určité míry projev jeho lásky.
Zkus zjistit, jak to měl on se svým tátou?

Tátovo očekávání

Všichni chceme, aby se naše děti měly lépe než my a cítíme se za to odpovědni.
Často obětujeme velkou část, ne-li celý život našim dětem, ale zároveň, a zato chceme úspěchy a máme na ně velké nároky.
Všichni máme vysněné syny, kteří jsou úspěšní, pracovití, vydělávající a kteří to kurva někam dotáhnout.
Syny, kteří drží slovo, unesou odpovědnost za své chyby a obstojí. Obstojí hlavně v tom, kde jsme sami neobstáli a dokáží to, co my jsme nedokázali.
Nakládáme jim naše očekávání na hrb a pak je viníme, že je nesplní!

Ale, co když mají svoje plány, svoje touhy a svoji cestu? Co kdybychom je nechali žít svoje životy!

Pohádka je na konci, a i když to neskončilo svatbou, tak to vlastně dopadlo, jak nejlíp mohlo. Opět jsme u souvislostí a pochopení…

Jo, mohlo to takhle být? Možná jo a možná to bylo úplně jinak!
Dědo a Tati, děkuji, děkuji a děkuji Tomík!

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.