Seber cizí hovno!

Super nadpis dělá článek

Podle mě víc , jak polovina na ten článek koukla, jen kvůli tomu nadpisu, ne?
Jo, je to, jak z Blesku, ale ono to funguje!

Jednou večer, tuším 15.10. to bylo, pro ty co maj do prdele rádi tu přesnost, mi napsal kamarád a souputník na Mužské cestě Richarda Vojíka, že něco napsal a jestli mu na to nemrknu. V duchu si říkám, asi už jsem pisatelská celebrita, bo co?
Poslal mi to na e-mail a mě se to dotklo, ano vyvolalo to emoci, a to je ten důvod, proč má cenu psát. Všichni chceme zažívat emoce!

Radku děkuji a s vděčností tvůj článek sdílím 🙏🙏🙏


Seber cizí hovno, když tě sere, většinou bývá tvoje

Taky řeším sračky. Nežiju jenom na sluníčku a v rozjásanejch emodži ikonách.
Nedávno mi skvělou lekci dalo psí hovno na Vinohradským chodníku. No, abych nelítal z extrému do extrému, nejsou to vždycky sračky, ale i docela obyčejný osobní problémy. Například se mi již několik let nedaří dohodnout se s mojí bývalou manželkou o tom, jak a kdy se vídat a trávit čas se svými syny. A protože nechci věci lámat násilně přes všechny možné úřady, snažím se vymýšlet způsoby, jak se se svými synky potkávat častěji i přesto, že to jim, mojí bývalé manželce ani mně žádný soudce nebo sociální pracovník nenařídil.

Nápady za všechny prachy

Jedním z mých posledních nápadů, jak se s klukama vídat je společné chození do školy. Je to fajn a k mému překvapení se to mladšímu synkovi líbí. Vlastně, přiznám se, mě k tomu chození do školy dovedl on, protože mi druhý den ráno sám zavolal, a zeptal se mě, jestli s ním do školy půjdu i dneska.

Naše společná cesta obvykle začíná mým čekáním na něj, na ulici, před činžákem, kde bydlí. Miluju cesty a bytí na cestě, tedy i zpomalení, jinak řečeno čekání. Je to úžasnej čas, kdy můžu pozorovat věci i lidi kolem a nechávat k sobě přicházet témata, která pak se synkem na naší společné ranní cestě sdílíme a nasloucháme svým názorům. Zde prosím realisticky říkám, že vyjádřeným názorem mého dvanáctiletého synka jsou pro mě i jeho jednotlivá slova typu dobrý, ano, ne, nevím, hmm, ale také mlčení, případně opovržlivý pohled, kterým říká, že jsem fakt trapnej. Je to i smích, pokývání hlavou či jakýkoliv zvláštní pohyb synkova těla nebo změna jasu jeho očí. Věty jednoduché i celá souvětí jsou samozřejmě andělskou odměnou pro uši, duši i srdce otce, který sám sebe nyní charakterizuje slovy “střízlivějící ezoterik“.    


Já s písničkou jdu jako ptáček

Svůj názor vyjádřil synek i tento týden v pondělí, kdy nám páni konšelé zakázali zpívat a já jsem Bohdanovi navrhl, že si zazpíváme a začal jsem si notovat Já s písničkou jdu jako ptáček, tralalálala.

Trochu ho to zarazilo. Tedy, zarazil se – zvláštní pohyb. Rozhlédl se trochu polekaně kolem – úlek, překvapení – a udělal ten svůj typický „ach jo tati, kdy Ty už konečně dostaneš rozum“ obličej a krátce na to se se mnou mile rozloučil. Byli jsme totiž už přímo před vchodem do školy. Zpíval jsem si pak ještě celou cestu k sobě domů, a dokonce jsem tentokrát ani nešel na krátkou meditační zastávku do Plečnikova kostela Nejsvětějšího Srdce Páně, který miluju pro jeho moderní, nadčasovou, světsky upřímnou posvátnost. Moc se mi taky líbí Kristus s třemi páry andělských křídel, který s všeobjímajícím výrazem v tváři a s mírně rozevřenýma rukama levituje v posvátné obruči nad přítomnými kajícníky.

Další mráček plný sraček

A máme tu další změnu. Další mráček plný sraček, který neladí s mým ezotericky prosluněným nebíčkem, cizrnou, čočkou ani jablíčkem. Totiž, než jsem tenhle kousek stihl napsat, jsou školy už zase zavřené a oba synkové jsou, většinou nevím, kde přesně, buď v on-line škole, na živo se svými kamarády, s jejich maminkou nebo s jejich babičkou. Geograficky někde mezi Chebem, Prahou, Dolní Brannou a Brnem. Když se mi podaří jim dovolat tak to většinou i zjistím, ale to není důležitý. To, co jsem tímto okošatělým souvětím chtěl říci je, že můj, zajisté fajnovej nápad, jak spolu se syny trávit společnej čas, mi právě teď sebral ne zrovna prima pán Prymula a jeho kazivý COVID.

Bohatýrské hovno

Ale zpět k mému rannímu přicházení před dům, kde bydlí moji synkové a jejich maminka. Při jednom z mých příchodů mě uvítalo psí hovno bohatýrských rozměrů.

Tři válcovitá, nestejnoměrně dlouhá, černě se lesknoucí tělesa se s pýchou neomezeného vladaře majestátně vyjímala uprostřed chodníku. Cítil jsem, jak ve mně narůstá vztek a zároveň, jak se zvyšuje moje pozornost k tomu, co se to ve mně děje.
Hlavou mi proběhlo spravedlivé rozhořčení a otázka “proč právě já?“, hrál jsem si sám sobě obětního beránka. Na chvíli se v mé mysli objevil náznak rozplizlých nic neřešících sluníčkovitě veganských úvah o zodpovědnosti pejskařů, o svobodě psů a právech zvířat. Naštěstí jsem si dovolil zeptat se sebe na to, čeho já svým rozhořčením a smutně platonickými úvahami vlastně dosáhnu.

Hovno nebo nehovno? Toť otázka..

Jediné, na co jsem přišel bylo, že se tu můžu krásně emočně vysrat asi tak, jako to tady udělal ten pes a pak, až přijde můj syn v tom sraní pokračovat a srát si chvíli v jeho přítomnosti nebo i s ním. Začít mu říkat, jak hrozně se dneska lidi chovaj a co všechno posrali, posíraj, a ještě jistojistě poserou. Nebo můžu dělat jako, že tady nic není a že všude svítí sluníčko, rozdává se zdarma sušený mango a všude jsou cítit vonný tyčinky.

Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodl jinak. Otevřel jsem svoji tašku a z vytištěné prezentace potenciálního business partnera jsem vytrhl první tři papíry formátu A4. Vyrazil jsem do akce a svými třemi papíry jsem své tři válce nabral a vyhodil všech svých šest objektů do nejbližšího odpadního koše.

Vyčistil jsem chodník před domem, kde bydlí moji synové a má bývalá manželka. No a co jako? Chodník si užíval znovunabyté čistoty. Tak pozor, tohle je už zase dost mimo/ezo věta. Tak jinak. Došlo mi, že zároveň s chodníkem jsem vyčistil cosi i v sobě. Bylo to něco, co jsem tam měl už dlouho a čemu jsem nechtěl věnovat pozornost, protože když jsem se na to zaměřil, tak mě to začalo srát. A protože jsem nevěděl, co s tím, tak jsem raději dělal, že to nevidím, že necítím ten smrad.

Když se to náhodou objevilo přede mnou na chodníku, tak jsem se spravedlivě rozhořčil na toho, kdo to udělal, a ještě to tu nechal.
Fúúúj. Hnusss. Začal se mnou cloumat vztek, kterej většinou přešel v lítost nad sebou samým. Když si teď tenhle svůj pocit vybavím, vychází mi, že je dost podobnej tomu, jak naštvaně a smutně jsem se z chování toho pejskaře a z toho hovna na chodníku ještě před chvílí cejtil.
Byl jsem smutnej z toho, že je to hnusný a hrozný a že já s tím přece nic nemůžu udělat. No, ale jde to. I když je to cizí hovno, jde ho přece nabrat, zvednout, odnést a hodit do koše.

No a je to. Je to pryč, to je jistý.

Co to ale bylo? Neschopnost konat?
Neochota přiznat si, že to, co vidím, co mi vadí, co mi smrdí si musím uklidit sám, protože to za mě nikdo neudělá, i když já si myslím, že to přece není moje?
Moje úvahy uzavřely otevírající se dveře a rozesmátá tvář mého synka. Tentokrát na mě nezapomněl, ale o tom až jindy. Objali jsme se a vyrazili spolu na cestu do školy. Očištěné místo na chodníku jsme nechali za sebou. Pro naše cesty je to dobře…..


Osoby v tomto příběhu nejsou smyšlené a podobnost není čistě náhodná!
Zkuste se zamyslet, jestli ty hovna v našich životech, nejdou prostě nabrat do papíru z prezentace a hodit do koše.

Už jsme přeci velký a měli by jsme spousty věcí zvládnout sami!
Bez berliček! Bez touhy po pozornosti a strachu, že to může být těžký.
Děláme to nejen pro sebe, ale i pro naše děti!

Tomáš, tak trochu jinej bloger!

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!

Líbilo?

Dal jsem si závazek, že budu přidávat novej článek co 14 dnů.

Chceš ho číst ještě čerstvej? Tak se přihlaš k odběru nových článků a já ti vždycky pošlu e-mail.

Odesláním formuláře souhlasíte se zasíláním newsletteru z tomashovorka.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů