Psí poslání (díky Foxi)

Asi všichni viděli film Psí poslání a kdo ne, tak šup podívat a doporučuji vzít si kapesníky, je to dojááááák.
Film je o psích reinkarnacích a nových životech s různými majiteli, a přestože nejsem nějakej extracíťa, tak mě ve finále spustil celkem slušnej vodopád slz a emocí.
Pod dojmem zjistit, jestli ta plačtivost je nějakej trvalejší stav, jsem si pustil i dvojku a fakt by se za mě nestyděla, kdejaká pohřební plačka. Slzavé údolí na Pankráci, mi nějak zvědomilo, že ten film je hodně o tom, co bychom sami potřebovali.
Věrnost, blízkost, mazlení, podporu, důvěru, a hlavně bezpodmínečnou lásku. Psi nám jí ukazují každý den a nikdy nepřestanou. Milují nás takové, jací opravdu jsme, žádná podmínka, žádnej obchod!!!

Já a psi

jsem už odmalinka nějak neměl potřebu být v kontaktu se zvířaty. Většina mých vrstevníků neustále prosila rodiče, že chtějí pejska a slibovala, jak se o něj bude starat, ale já vůbec. Vrchol mé lásky ke zvířatům, byla krysa v krabici od bot, kterou jsem musel vyhodit, když mi jí máma našla pod postelí a akvarijní rybičky, které po mém odchodu na vojnu, máma spláchla do záchodu.
Jó, pardon, zapomněl jsem na křečka od své holky Marty, a ten mi prchnul v nestřežené chvíli na chatě do trávy a už se nikdy neozval.

Proč jsem nikdy nechtěl psa?
Vzpomínám si, že to nejspíš vzniklo v době, kdy můj děda Vašek měl psa Besinu, která v mých 5 letech pošla a my jsme jí dědou museli pochovat v lese. Možná někde tam jsem ucítil tu obrovskou bolest ze ztráty, a tak se moje malá dušička (asi) rozhodla, že dalšího psa nechce, protože on umře, zase to bude bolet, a to prostě nechceš.
Nasadil jsem si tedy boty proti lásce, které sice všechno pošlapou, ale ochrání mě od bolesti.

BEZ LÁSKY = BEZ BOLESTI

Když to tak čtu, tak vidím další vzorec, ale prosím všechny (a Romana zvláště) nekupujte mi psa, děkuji.

Všichni o ní mluví, ale žije jí někdo?

Bezpodmínečná láska, kolikrát jsem to za posledních pár let slyšel. Tolik opěvovaná, do nebes vynášená, vytoužená Boží láska. Milovat bez podmínek, které musíš splnit, abys ji dostal. Mít otevřené srdce všemu a všem, a ještě nemít očekávání, že budeš milován. Po letech zavřenosti s odvahou otevřít srdce, i když víš, že do něj může někdo zaseknout sekeru, a to bude bolet, jako sviňa.

Vzpomněl jsem si i na písničku od Jakuba Smolíka, která se mi taky vpila do podvědomí a možná měla vliv mé vztahy…

V lásce totiž vyhrává ten, kdo má rád míň

Dokážeš milovat bez podmínek?

Ruku na srdce, což by mělo garantovat, že řekneš pravdu
Dokážeš opravdu milovat někoho bez očekávání, že dostaneš lásku zpět?
Dokážeš vyznat lásku, i když víš, že odpověď bude NE?
Dokážeš odpustit, i když ti to trhá srdce na kusy?
Dokážeš do očí a s otevřeným srdcem říct MILUJI TĚ?
A komu si to takhle upřímně řekl naposled?
To, že řekneš mezi větou někomu miluji tě, rozhodně neplatí!

Nejdřív se bojíme zamilovat a zároveň máme pocit, že nejsme dost dobrý, aby někdo miloval nás. Když se i přes tyto pocity zamilujeme, tak hned dostaneme strach, že o lásku přijdeme.
Pořád ve strachu, ty vole!

Já věřím, že se občas dokážeme aspoň přiblížit pocitu bezpodmínečné lásky, ale pak nás zase velmi rychle vrátí hlava do strachu. Strach a jeho věrná kamarádka bolest je to, co nám nejvíc brání, a protože nejsme žádný vořezávátka, tak jsme na bolest vymysleli super hacky v podobě tlumících prášků, antidepresiv, alkoholu a drog.
Kdepak, na bolest jsme tady na západě extra háklivý, takže máme toho plný sklady a není se čeho bát. Jak něco bolí? Šup prášeček. HLAVNĚ NECHCI NIC CÍTIT.

Malé zamyšlení: Kdyby psi mohli volit!

Zajímalo by mě, jak by to bylo, kdyby měli psi možnost volby. Měli by svou, o pár levelů chytřejší, hlavu a mohli by si vybírat, kde a s kým budou žít. Nemuseli by všechno vydržet, a v případě, že je pán KOKOT, tak by měli možnost si vybrat jinýho.
Najednou by mu došlo, že panička je furt unavená, spoustu času tráví u seriálů a fakt ho nebaví ležet a čučet na tu posranou bednu, bez tak tam dávaj hovno.
Jednoho dne by vstal a řekl:

Já myslím, že dneska by to šlo…
Hele sorry jako, mě to už neba! Nechodíš se mnou na procházky a ani se nemůžu vychcat u stromku, když potřebuji. Jsi furt z něčeho votrávená, pořád si stěžuješ, že si na všechno sama, a že svět stojí za hovno. Já mám akorát zanesený čakry tvou negativní energií. Jdu do prdele a najdu si nějakou veselejší, živější a mladší, protože tohle je fakt život pod psa!

Ty vole, už to je zase dlouhý, tak sorry!!!

Tak a teď o tom psím poslání

A proč teda píšu o psech, když je vlastně moc nemusím? Protože mi život přihrál Foxe…
Začalo to loni v říjnu Covidem, kterej mi odstartoval transformační výlet do mých strachů. Namistrovanej Tom, co všechno zvládne a do světa hlásá HLAVNĚ SE Z TOHO NEPOSER!
Vždy, když máš pocit, že máš dořešeno a život tě nemůže překvapit, tak věř, že přijde zkouška a přišla vašnosto. Můj život se otřásl v základech a byly chvíle, kde jsem přemejšlel, proč a jestli tu vůbec má cenu být. Hodně věcí jsem posral (zkušenosti), a teď jde do prdele i to jediné, co mě drželo nad vodou. Má jediná a opravdová láska, která při mně vždy stála. V dobách nejtěžších jsem u ní vždy našel uklidnění a najednou nebyla. Musel jsem po 15 letech ukončit činnost svého e-shopu s tričky.
Nevěděl jsem, co dál, ale jakože vůbec!
A když mi bylo nejhůř, tak mi život do cesty poslal nečekanýho terapeuta.

Ahoj, já jsem se FOX

Jmenoval se Fox (ta fotka dole je Fox) a seděl mi u nohou, koukal střídavě na mě a na míček. Byl to pes mé kamarádky Kristýny, s kterou jsem v té době chodil pravidelně do parku, protože jsem potřeboval občas vypadnout z bytu a přestat se topit v tý posraný sebelítosti. S Kristýnou jsme oba řešili období temna, ona z krachu dlouholetého vztahu a potlačeného vzteku. Já z nejistoty, co budu dělat bez peněz, jistoty a práva na práci, jak kdysi slibovali soudruzi.

Fox je můj terapeut

Oba jsme byli, tak trochu, na prach, na plech, na atomy, a hlavně na sračky, jak by řekl otřískaný seberozvojař: Procesy, kam se podíváš.
To je vůbec parádní slovo procesy. Jedu ve vlaku, když tohle píšu a napadl mě můj první ezovtip, i když vlastně bude jen pro zasvěcené:

Potká Oběť Vědomého:
V: Tak co, jak se máš?
O: Ty vole, už půl roku procesím?
V: Tak si v tom pobuď, a hlavně s toho neutíkej!
O: Je to, ale hrozně těžký, víš?
V: Já vím. Všechno dobře dopadne!

Vtip, vole!

Takže si představ, že jsou na procházce tři. Dva, co mají neustále procesy, procházka se v tu chvíli mění v parádní procesí a jeden, kdo je tam v úplně v pohodě je?
Ano, modří už vědí, je to Fox!

Já seděl zničenej na lavičce a Fox zatím oběhnul blízké okolí, ochcal, co šlo a když to všechno dokončil, tak se posadil přede mě s tím posraným míčkem, usmíval se a koukal . Já najednou v hlavě slyšel:

Hele, vono to nějak dopadne, nemusíš to řešit teď, nech to být. Beztak vymyslíš leda hovno. Teď si pojď hrát, schválně, kam až hodíš ten míček? Co?
Neboj, já pro něj hned doběhnu…

Jako by mě učil na chvíli vypnout můj neustále řešící mozek, vydechnout a pustit kontrolu, která mě tak ničila. Je kurva, tak těžké některé věci pustit, ale v rámci sebezáchovy, přijde chvíle, kdy to budeš muset udělat.

Většinou ty nejlepší řešení přichází sami ve chvíli, kdy pustíš ten tlak.

Teď a tady

Mám pocit, že je to takový moderní trend a spousta lidí říká, jako buď víc teď a tady, buď v přítomnosti, neřeš minulost tu nezměníš a nechoď do budoucnosti ta ještě neexistuje.

No, chvilku mu to trvalo, ale povedlo se mu to. Nakonec mě udolal tou svou dobrou náladou, vrtěním ocasu a řešením pouze věcí, které se dějou teď a tady. Musel jsem mu dát za pravdu, že v hlavě mám takovej guláš, že stejně nic nevyřeším a pokud to neodevzdám životu, Bohu, nebo Vesmíru, tak skončím brzy na antidepresivech.

Je jasný, že nejsme schopni žít pouze v přítomnosti, ale měla by být významným článkem našich životů. Život mě stále tlačí do jakési rovnováhy, v které budu vnímat svou minulost, jako zkušenosti, více času žít v přítomnosti a svou budoucnost plánovat beze strachu a očekávání.
Chce to i více používat umění Uprdelismu, což je umění věci nějak extra neřešit a vytvořit si zdravý nadhled nad děním okolo. Zvláště ty věci, o kterých dlouho dumáme, a stejně to řešení nevymyslíme, akorát nás to prostě rozesírá.

Takže na závěr moudro, jo?

Neustále rozdělujeme životní situace na dobré a špatné, přitom nevidíme, proč se nám dějou. Zkusme najít víru, která nám chybí, že vše se děje pro něco, co teď nevidíme. Víra, že můžeme některé věci odevzdat beze strachu, jak to dopadne, protože nakonec, a to můžu garantovat VŠECHNO DOPADNE DOBŘE.

Tomáš, tak trochu jinej bloger!

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.

DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ MŮŽOU ZA PODPORU

Líbilo?

Dal jsem si závazek, že budu přidávat novej článek co 14 dnů.

Chceš ho číst ještě čerstvej? Tak se přihlaš k odběru nových článků a já ti vždycky pošlu e-mail.

Odesláním formuláře souhlasíte se zpracováním osobních údajů
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů