S Covidem v posteli

14 dní v posteli, to je peklo

Ano, nevím kde, nevím kdy, ale stalo se mi to a já tu bestii chrchlavou chytnul.
Ano, je možné, že tu teď budu poslouchat hlášky, že jsem lehkomyslnej, chodím bez roušky, seru na vočkování, odháčkování, votestování a další byznys skrytý za tím. Myslím jen na sebe, a ne na ostatní atd… atd… atd…
Třeba jo a třeba ne…
Prostě jsem jí tam měl poslanou, tak mě potkala a moc se se mnou nesrala. Pohrál si se mnou, jak Jerry s Tomem.

Stručný popis průběhu pro ty, co to nechtěj číst je:
– 12 dní fakt ležák bez energie
– 5 dní v horečkách okolo 39
– Ztráta čichu na 6 dní a chuti cokoli dělat.
– Saturace kyslíku na piču
– Náběh na zápal plic.

Jediný, co mi fakt šlo a bavilo je ležet, ležet, ležet, takže šťastná byla jen má vrozená lenost, mrcha jedna.

Dojít si na záchod byl úkol na 30 minut a dejchalo se mi kurevsky na hovno. Moje plíce mi po 30 letech hulení opravdu dali najevo, že jsem kokot. Teda spíš kokotů král, ale když mě to, tak chutná do prdele. Bolest v plicích při nádechu je tak orgasmická a ještě to pěkně uzemňuje.
Když se ti špatně dejchá dostaneš paniku, že se prostě už nenadechneš, takže na návštěvu velice brzy přišla a byl to takovej strachovej balíček, který obsahoval paniku, strach ze smrti, samotu a pocit, že mi život nedává smysl!!!
Tfuj ty čerte i s kropáčem.

Špička přišla v sobotu 25.9. kdy jsem se rozkašlal a nemohl přestat, tekly ze mě fakt sračky a dodejchat mezi kašláním byl problém větší než, když jsem se škrábal na Lysou, což je 6 km do prudkýho kopce.
Když jsem se, pak trochu zklidnil, psal svýmu doktorovi a on mi poslal tuhle zprávu:

Prosím tě, vždyť nejsi úplně blbý, nebo jo? Máš těžkou obezitu, seš padesátiletej kuřák, ale očkovat jsi se nenechal… Jsi dušný, protože máš poškozené plíce a krátí se ti ventilační rezerva. Buď to doma zvládneš, anebo se udusíš, anebo tě dorazí embolie. Patříš do nemocnice na kyslík. Tam to zvládneš, tak nehraj machra a zavolej sanitku, vole.

Takže nemůžeš dejchat a doktor ti pošle takový pěkný smrtelný povzbuzeníčko, co ti zvedne pozitivní náladičku. No, panika byla hned pryč (ironie, jo!).

---

PANIKA, PANIKA, PANIKA

Moje heslo Hlavně se z toho neposrat , bylo okamžitě v prdeli a já poprvé v životě volám sanitku. Říkám hned, že jsem Coviďák a první otázka, jestli jsem očkovanej, přemýšlím nad smyslem, ale srát na to, asi do statistiky.

Vlastně jsem se těšil, poprvé sanitkou a v hlavě mi hrála písnička: Můj čas, je pouhopouhé prozatím…. (pousmání)

Přijeli za 30 minut oblečený ve skafandrech, jak Remek s Gubarevem (si to pamatuji 😁) a pozvali mě do sanitky. Doktorka krásná, jak Libuška Šafránková v Popelce, takže jsem se okamžitě zlepšil, nejsem přeci žádnej chcípák, což se ještě víc potvrdilo, po připojení na opojný kyslík. Já začal zase vtipkovat, což jsem posledních 10 dní nedělal.
Panika, strach a samota odešla. Jééé lidi, super!

Ó, jak opojná je ta lidská přítomnost, i když jen v podobě krásné kosmonautky a jak příjemné je opět můj ostrovtip.

V nemocnici mě hodili na přístroje, vysáli ze mě litr krve a opět napojili na slastný kyslík. Po 5 hodinách na kyslíku se mi zvýšila saturace na skvělých 98. Vietnamský doktor mi řekl, že mám začínající zápal plic a příští pár dní rozhodne, zda to dám, anebo skončím na přístrojích, ale teď, ať jedu domů a kdyby se to zhoršilo zavolám si sanitku.

Mám jet domů? A to jako jak?
Nasaďte si respirátor a jeďte. Normálně!
Tak tě nechaj v karanténě na 10 dní, když potkáš možnou nákazu, a zároveň Coviďáka, pošlou domů MHD?
Klobouček, vole! Uber tu byl hned a já nakoplej kyslíkem mastím do pelechu.

Léčba od doktora

Musím říct, že mi po 5 dnech můj milovanej a radikálně upřímnej doktor předepsal další Isoprinosin a nově Kortikoidy, aby se mi nerozjel zápal plic. Pral jsem do sebe vysoký dávky C, D, železa, zinku a celá tahle eskadra dobrot mi zabrala cca za 3 dny a mě se začalo dělat lépe, lépe a lépe.
Hurááááá vole.

---

Covidové procesy

Po vyléčení se mi spousta moudrých hlav ptala, jak jsem prožil Covid, jestli jsem šel do hloubky, zda jsem si procházel vnitřní svět a zda jsem Covid pustil do srdce, tak sorry jako, ale asi vás zklamu. Byl jsem unavenej, jak fyzicky, tak psychicky, že jsem měl cestu do hloubky úplně u prdele. Navíc, když jdeš do hloubky, potřebuješ se nadechnout a to mi jaksi nešlo bobánci. Omlouvám se soudruhům v hloubce 🤣 🤣, mám vás moc rád i na povrchu 🤣 .

Plánoval jsem si cesty i na záchod, který mám 6 metrů přes kuchyň. Vypadalo to asi takto:

• Držet to do poslední chvíle, co to jde!
• Nabrat sílu a vstát z postele (tak zvaný dvojhup).
• Cestou z kuchyně zapnout konvici s vodou a nasypat čaj do hrníčku Nejlepší táta (obsah 0,5 litru).
• Sednout a udělat, co je potřeba (poznal jsem, jak to maj holky super, sednou si a uviděj).
• Sedím, sedíš, sedíme, dokud se voda neohřeje. Cvak! Jasný to signál na cestu domů.
• Nabrat sílu, skrz umyvadlo se vzepřít a vyrazit třímetrový maratón do kuchyně.
• Zalejt čaj a šupky-hupky-dupky do postele a 30 minut dýchat a hlavně se nerozkašlat.

Takže dlouhodobá cesta do hloubky nebyla. Spíš nějaké uvědomění. Hodně jsem čuměl do blba a zbylý čas jsem tupě zíral na notebook a pouštěl si seriály na Netflixu.

Seriály na Netflixu, tak na tom se dá brácho hodně ujet. Maj to marketingově a filmově fakt dost zvládlý a když končí jeden díl, samozřejmě uprostřed nějaké akce. Následně v rohu nabíhá další díl a ty pak ve 3 ráno říkáš, ještě jeden dám, a pak jdu spát. Pekloooo!

Za poslední rok jsem ujel na seriálu Vikingové, Poslední království, Star trek Discovery, Cizinka, o tom jsem napsal i článek a v Covidu to byl Lucifer a tom bude příští článek.

NEJVĚTŠÍ ZÁŽITEK BYLA SAMOTA

Zažil jsem paradox se samotou.
Na jednu stranu jsem se cítil sám, jak Robinson Crusoe, který vyhlížel Pátka a bylo mi smutno, na druhou stranu jsem odmítal jakýkoli kontakt. To jsou PARADOXY!
V nemoci se ti nejvíc stýská po někom, kdo se o tebe postará. Někdo, kdo tě polituje, pohladí, hodí smutný očíčko, uvaří čaj, podá prášeček, změří teplůtku a chodí se ptát, co hodinu, jak ti je.
Navíc Covid má takovej krutopřísnej bonus, nikomu se k tobě moc nechce. Kdo by chtěl dobrovolně ten MORIBUNDUS chytit anebo jít do karantény.

Druhá část paradoxu je odmítání kontaktu. Nechtěl jsem vůbec s nikým mluvit! Unavovalo mě to, ba až sralo! Neměl jsem energii ani na takovýto domácí žvýkání. Chtěl jsem jen ležet a čučet!

Těchto 14 dní v posteli bylo pro mě dost transformačních. Byl jsem zvyklej, že vše vydržím, ustojím, dotáhnu, přejedu, ojedu, vokecám, dodrtím, dokážu, zvládnu a najednou jsem ani na sex a hulení neměl chuť.
Bez síly a energie jsem 10 dní neotevřel ani e-mail. Facebook a další sociální pakárny, vůbec vole. Přes prvotní paniku a pocit selhání, jsem měl najednou vše u prdele, jestli někomu odpovím nebo ne. Konec vole, prostě NE!
A nebylo to vůbec špatný, vyskočit z toho krysího závodu.

UMŘEL JSEM A NEUMŘEL!

Celkem12 dní jsem se neusmál, nehodil vtípek (mimo doktorky ve skafandru) a nezahulil jsem si. Nebyl to ten Tomáš, co jsem ho znal. Potkal jsem samotu, smutek a nakonec i soucit.
Ten drzej vtipálek, co lidi hodně sere svou radikální upřímností, byl 14 dní někde pryč. Vrcholný predátor na týhle planetě pouze plánoval výlety na hajzl a ke dveřím pro nákup.

V Covidu mi každé ráno začal chodit pocit, že tu nejsem rád, že by bylo lepší tu nebýt.
To není dobrý, to nechceš a trvalo mi i hodinu, než jsem se z toho vyhrabal. Ty pocity mám teda občas i teď skoro měsíc po Covidu, ale už se v tom netopím tolik, a jen to pozoruji. Jsem na stráži a čekám, co mi to má říct..

---

NA KONEC PŘIŠEL SOUCIT

Myslím, že konci na mě skočil SOUCIT, který začínám poznávat, protože v mém životě moc často nebyl. Začínám pozorovat, jak mě uklidňuje a léčí něco ve mně. Je to zvláštní pocit, je to pro mě nové a úžasné.
Měl mě Covid ukázat SOUCIT? Soucit k sobě, k ostatním, nebo ke všemu, co se děje?

Zrovna nedávno jsem potkal na jedné akci holku, která žila tady i tam.
Jak to vysvětlit, dřív bych řekl, to je magor vole! Ona žila ve dvou světech, tedy myšleno v této realitě, a pak ve svém vnitřním světě nebo jiné dimenzi? Kdo ví?

Na začátku mi přišla divná, to zase jo, ale čím víc jsem jí pozoroval, viděl jsem, že není nešťastná.
Najednou začala virtuálně jíst jogurt lžičkou.
Najednou se rozeběhne a vyleze na první strom.
Najednou tě objímá a říká, jak si silný.
Najednou začne mluvit něco, čemu vůbec nerozumíš.
Bez soucitu bys okamžitě volal Choholouška a pomohl jí svázat do kazajky, tohle tady přeci nechceme!
BEZ SOUCITU!

Sedím a pozoruji jí s otevřeným srdcem plným soucitu, vlastně mě zajímá, jak to má. Mám pocit, že bych jí měl chránit, že je úžasná tím, jak je jíná, a pak přijde kámoš David a říká:

A co když ona je dobře a my jsme špatně?

SOUCIT ❤️!
Je skvělé ho najednou cítit a je divné, že jsem ho dříve skoro necítil.
SOUCIT, VOLE ❤️!
SOUCIT K SOBĚ I K OSTATNÍM ❤️.
UMÍME TO?
Kde bychom byli, kdybychom ho měli stále v sobě?
Nebe na zemi?
Je to jeden z nejsilnějších pocitů bezpodmínečné lásky.

---

Takže SOUDRUZI závěrem ke Covidu

Covid mi bezesporu zvědomil více věcí a mimo jiné VÝDECH.
Jak důležité pro nás je dýchání nádech, výdech, nádech, výdech. Mám pocit, že celá civilizace by se chtěla jen nadechovat, expandovat a mít všeho víc a víc. Víc peněz, víc aut, víc domů. Jenže ono to nejde, si to zkus, nevydechnout a jen se nadechovat a znovu…
Výdech není oblíbený, ale pro život ve hmotě je stejně důležitý, jako nádech.

Ano, to už soudruzi víme, že svět funguje na nádechu a výdechu a paradoxně ve výdechu se toho děje víc než v nádechu. Výdech mi ukázal samotu, smutek a soucit, který jsem neznal.

Fakt to pro mě nebyla rýmička, ani drobná chřipečka, kdy ti je blbě 3 dny, a pak si v pohodě frčíš do práce dohonit, co ti uteklo. Mě to vypnulo na 14 dní, mazec!
Znám spousty horších příběhů ze svého okolí, ale taky průběhy, které byli úplně na pohodu, takže paušalizovat si nedovolím a každej ať si dělá, jak potřebuje a já uvidím za půl roku!

MÁM TOTIŽ IMUNITU, TAK DÝCHEJTE!

PS: Příště bude článek s Luciferem v posteli, těšíš se?

Chceš dostávat pravidelně moje články? Tak se dole přihlaš!
Jo a tam kde je smajlík 😀, tam se máš smát a tam kde je srdce ❤️, tak to je hluboký.